Probudil jsem se brzy ráno, byl jsem vyspalej až až. Nejdřív jsem myslel, že prostě nevylezu, ale začínalo mě bolet tělo a bylo nutný se trochu protáhnout. Oblíknul jsem se a sešel dolů. Čekal jsem, že lokál bude v tuhle dobu úplně prázdnej, ale k mýmu překvapení seděl u stolu Rex. Četl nějakou malou knížku. V levý ruce držel klubíčko příze, který pootáčel a stiskával v prstech. Po pravý ruce měl korbel, ze kterýho se slabě kouřilo. Určitě tam byla horká voda plná sušenýho ovoce. Podíval se po mě, kejvnul na pozdrav a sklonil hlavu zpátky ke knize. Sednul jsem si naproti němu, naklonil se a obrátil knížku k sobě. Nerozuměl jsem jedinýmu slovu. Vrátil jsem ji do původní polohy. „Co to je?“
„Verše“
„Fakt?“
„Jo.“
„To je galéština?“
„Ne, je to samalsky.“ Na okamžik se zamyslel. „Je to ostrovní země na východě. Mají úžasnou kulturu. Krásný písně, příběhy,“ klepnul prstem do knihy, „a básně.“
Kejvnul jsem hlavou. Neušlo mi, že na straně dlaně má dvě nový jizvy. Myslím, že jeho přístup k božstvu je dost sebedestruktivní.
„Stejská se ti po domově?“
Pokrčil rameny. „Někdy jo. Myslel jsem, že to bude tak nějak všechno snazší.“
„Snazší?“
Zrychlil otáčení klubíčkem. „Jo. Jako ty příběhy o hrdinech, kteří se vydají na cestu, potkávají jedno nebezpečí za druhým, zabijou draka a vrátí se zpátky, aby je všichni plácali po zádech.“ Chvíli se zamyslel než pokračoval. Jeho hlas se malinko ztišil. „Kdo by takový dobrodružství nechtěl zažít, kdo by nechtěl být hrdinou. Jenže,“ podíval se na klubíčko v ruce, „když se v něčem takovém ocitneš, poznáš jak moc to bolí, jak je to těžký, a občas si fakt nejsi jistej, jestli to byl nejlepší nápad, protože to dobrodružství nemusíš přežít.“
Díval jsem se na něj, vypadal unaveně. „Ale ty si sem nešel, protože si chtěl zažít příběh z knížek.“
Trochu se zasmál. „Ne, to vážně ne. Šel jsem, protože jsem musel, protože jsem to slíbil.“ Neklidný oči se na chvíli zabodly do mejch. „Víš, co myslím.“
Kejvnul jsem. Věděl jsem to naprosto přesně. Jeho oči se znovu roztěkaly po okolí, odsunul knížku stranou a naklonil se blíž ke mně. „Ale k vážnejm věcem, když už si tak pěkně povídáme,“ trochu nervózně se rozhlídnul a zase ztišil hlas, ne že by to pomohlo, „kde máš ty blbý kapsle.“