Slabé sluneční paprsky se opíraly do zasněžené zmrzlé krajiny. Brzy ráno se narodil další život, krásná dívenka. Pomáhat dětem na svět bylo krásné, stejně jako utišovat bolest raněných, ulevit nemocným, nebo zmírnit utrpení umírajícím.
Sathara se rozhlížela kolem a pozorovala třpytící se sníh, který jí křupal pod nohama. Přestože byl krásný den a měla by mít radost ze štěstí, které potkalo další ženu, cítila v sobě neklid, hrozbu. Už druhou noc ji sužovaly špatné sny. Viděla muže, jeho tvář byla pokrytá jinovatkou a kousky ledu. Cítila z něj zimu, nebezpečí, krutost. Stál před ní a upíral na ni své skelné oči. Nikdy nepodceňovala sílu svých snů, své předtuchy a pocity. Musí sehnat černou pryskyřici, všechny ostatní přísady má, musí provést rituál, zažehnat zlo, které jí obchází, čeká, aby ji spoutalo, ale ona mu to nedovolí.
Za ní se ozvala její matka. „Pospěš, holčičko, dnes bychom se měly držet doma.“ Sathara se po ní otočila, poznala v očích své matky obavy. Samozřejmě, jsou stejné. Hory je obdařily nejen darem léčit, ale i vidět, cítit.
Sathara přikývla otočila se a přidala do kroku. K jejich chalupě to bylo už ani ne půl hodiny. Za chvíli budou tam. Přiloží do kamenem, udělají si polévku a budou si vyprávět a přitom připravovat uzdravující směsi ze sušených bylin, kůry a kořenů. Ale nesmí zapomenout na tu černou pryskyřici. Možná přece jen doma ještě nějaká bude.
Šly sotva dalších pár minu, když se na obzoru objevila skupina postav mířící jejich směrem. Jakmile je Sathara uviděla, v prsou pocítila prudkou bolest, hrdlo se jí stáhlo, že se skoro nemohla nedechnout. Zaváhala. Zezadu se k ní tiše neslo zaříkávání její matky. Věděla, kdo jsou ti lidé. Hraničáři. Ochránci vesnic, strážci území, vyvolení Horami. Muži s rozbitou duší a zimou v těle. Lid Hor je obdivoval a bál se jich, vděčil jim a vyhýbal se jim. Říkalo se, že vysoko v horách, kam chodí jen černí hraničáři, se probouzí démoni Severu , co touží po krvi i duších, touží sejít dolů a živit se v údolích. Každý mladý hraničář, který se rozhodne svůj život obětovat službě, když se poprvé potká s ledovými démony, zešílí, jeho duše se rozpadne a on se stane zatraceným. Někteří z nich měli rodiny. Tam dál, za ostrou hranou Zubřích hřebenů bylo několik roztroušených samot, kde žily jejich ženy a děti.
Sathara ovládla paniku, která jí svírala tělo, už přece hraničáře potkala, dokonce i jednou ošetřovala jednoho jejich zraněného. Bude to dobré, a pak, proč by vlastně jejich vlastní hraničáři měli ublížit léčitelkám Hor. V kraji jsou obě známé, vážené, ví se, že jsou vědmy, kdo by se odvážil riskovat jejich kletbu.
Rozešla se dál, za sebou slyšela matku jak stále šeptá. Muži se přibližovali. Už byli u nich, jejich neklidné roztěkané oči si je prohlížely, aby se okamžitě zpátky vracely ke krajině kolem. Míjeli je mlčky, bez zájmu, když se Sathařin pohled střetl s jedním z nich. Vysoký urostlý muž se sytě zelenýma očima, strniště tmavých vousů, díval se na ní a jeho úzké rty se pohnuly do náznaku úsměvu. Zatočila se ji hlava, pocítila v sobě nevýslovný odpor. Přidala do kroku, minule jej a pokračovala dál, pohled upřený na zasněženou cestu před sebou.
***
Stál ve stínu stromu a pozoroval ji, jak se sklání k zemi a sbírá do košíku byliny. Obdivoval tu péči a lásku, kterou jim dávala, s jakou něhou a opatrností je ukládala do proutěného lůžka. Sathara, vědma a léčitelka, toužil po ní od první chvíle, co ji před dvěma lety potkal při zimním sestupu z hor. Nedokázal na ni přestat myslet, otravovala mu spánek a zatemňovala mysl. Sathara. Její jméno bylo jako šeptání větru ve větvích stromů. Sathara. Divoká voda narážející na kameny v korytu. Sathara. Musí ji mít.
Odmítá ho, schází kvůli ní do údolí, snaží se získat její pozornost a přízeň, ale ona pohrdá jeho dary, směje se jeho prosbám. Narovnala se a protáhla v zádech, slunce deroucí se mezi listím stromů ozářilo její rudé vlasy, byly jak oheň. Cítil touhu a žádost. Jak může pohrdat někým, kdo krvácí pro dobro lidu Hor, jak se může vysmívat někomu, kdy byl vyvolen, koho Hory zavolaly k sobě.
Vykročil ze stínu stromů. Udělal pár kroků k ní. Lekla se a rychle se otočila. Měla strach. Musí mu patřit. Prostě musí. „Vím o místech, kde roste ještě víc bylin, jsou silnější, mají víc moci hor. Můžu ti ukázat, kde je najdeš.“
Odhrnula si vlasy z čela a rozhodně opřela ruce v bok. Nechtěla dát najevo strach, snažila se ho skrýt. „Nechci. už jsem ti řekla mnohokrát, Barsoji, abys mě nechal být.“
Šel pořád k ní, pomalu, teplý vzduch začínajícího léta začal chladnout. „Ne, Satharo, já rozhodl, a ty mě poslechneš, je konec her. Moje trpělivost právě dosáhla svýho konce.“ Chtěla se dát na útěk, ale Barsoj vyrazil kupředu, chytil ji za vlasy a prudce ji trhl hlavou nazpět. Vykřikla, ruce natáhla dozadu, chytila jeho zápěstí a snažila se uvolnit sevření. Trhl s ní ještě jednou, otočil ji k sobě a tvrdě ji udeřil pěstí do obličeje. Na tváři pobledlé strachem ostře kontrastovala rudá barva krve.
Povalil ji na zem, chtěla se rychle zvednou, ale to už byl na ní. Žár jeho vnitřního chtíče se měnil ve smrtící mráz. Hrubými prsty se dral skrz vestu a košilku k bílým ňadrům. Přestože jí hrdlo svírala hrůza a odpor, podařilo se jí vykřiknout. A ještě jednou. Nevšímal si toho. Snažila se ho bít, škrábat, prát se. Vyhrnoval jí sukně vysoko k pasu a tlačil se k jejímu klínu. Znovu vykřikla. Poznala, že se neubrání, pochopila, že neunikne, ale nevzdala se. Několikrát ji znovu uhodil, už se nedokázala bránit, pevně zavřela oči, snažila se zadržet slzy. Snažila se neslyšet jeho zrychlující se přerývavý dech, necítit ho. Bolest, zoufalství, stud, ponížení. A zima.
***
Nechápala, jak je možné, že se to nepovedlo. Když před skoro dvěma měsíci přiběhla domů, udělaly s matkou vše, aby to, co se stalo, zůstalo nikdy neprozrazeným tajemstvím, aby špína neulpěla v jejím těle. Všechno. A přesto… Ne, nevadí, ví co dělat, ještě není pozdě, není. Slzavá bába žije na samotě tři dny cesty. Ona jí pomůže. Měla to možná udělat hned potom. Jít za Slzavou bábou. Matka to už teď nesmí vědět, nesouhlasila by. Nikdo to nesmí vědět. Řekla, že chce jít sbírat kůru z valovských borovic. Ty rostly daleko, bylo jich málo.
Poslední obětí, pár dní cesty a všechno to konečně zmizí. Zbude jen černý šrám v duši, jako noční můra, ale ten bude blednout. Nezapomene, ale vyrovná se s tím. Se vším.
Dveře do chalupy se prudce otevřely. S úlekem se otočila. Stál tam. Barsoj. Přišel jí ještě odpornější, než kdy dřív. Bez vyzvání vkročil do místnosti. „Nedovolím to.“ Jeho hlas byl pevný, řezal jak ostří ledové dýky.
Matka se postavila před Satharu. Bojovně se napřímila. „Táhni z našeho domu. Nikdo tě nezval.“
„Sathara je moje žena. Dobře to víš. Byl jsem první, mám právo, aby byla moje.“
„Nebyla svolná, žádné právo nemáš.“
„To dítě, které nosí, je moje. Už nezáleží na její vůli, patří mi. A já nedovolím, aby zabila mého syna. Nedovolím, aby vzdorovala Horám. Půjde se mnou“
Matka se otočila s překvapenou tváří k Sathaře. „Je to pravda? Přesto vše čekáš dítě.“
Nezmohla se k odpovědi. Jen nepatrně kývla hlavou. Matka ustoupila stranou. „Je mi líto, dceruško. Musíš.“
***
„Je to chlapec.“ Matka jí podávala čerstvě narozené dítě do náruče. Sathara odvrátila hlavu. Nechtěla ho. Věděla, že dítě teď nepotřebuje jíst, není důvod aby se ho tedy dotýkala. Po měsících těhotenstvích jej konečně necítila uvnitř sebe, proč by jej měla chovat. Po plačícím novorozenci se natáhl Barsoj. Vzal ho do náruče a rozhrnul pléd, ve kterém bylo dítě zabaleno. Vyšel z dítětem do mrazivé noci, pozvedl dítě vysoko k nebesům, k majestátním štítům hor. Ucítil, že Hory odpověděly, vyvolily další duši a šeptaly jméno dalšího hraničáře …. Caesar …
Sathara slyšela ten hlas, poznala jméno, které Hory přiřkly prvorozenému a vyslovila tichou přísahu. Žádné další dítě, které porodí, nebude z mrazivé Barsojovy krve.
***
Chovala v náručí své druhé dítě. Pobrukovala mu tichou píseň a toužila, aby tato chvíle nikdy neskončila. Byl to ten jeden z mála okamžiků za posledních deset let, kdy cítila štěstí. Její druhý syn bude silný a mocný, ale jinak, místo ledu má v sobě oheň, místo krutosti soucit, věděla, že bude chytrý, zvídavý, nadaný. I jeho Barsoj před dvěma dny pozvedl k vrcholům. I tentokrát Hory zašeptaly jeho jméno. Ale ten zvuk se nesl jinak …. Rogan … Ne, její druhý syn s ohnivými vlasy nebude hraničářem. On nebude spoután kamenem a sněhem. Bude mít sílu z Hor, ale jeho duše bude svobodná, celá. Věděla, že Rogan není nositelem zimy.
Z myšlenek ji vyrušil tichý zvuk. Otočila hlavu. Caesar opatrně na stoličku vedle postele pokládal hliněnou misku s polévkou. Musela být horká, poznala, že ho pálí od prstů, ale nerozlil ji. Narovnal se a zvědavě se naklonil k dítěti. Sytě zelené věčně roztěkané oči se na okamžik zastavily. „Mohu se podívat?“
V ochranném gestu stáhla dítě blíž k sobě a stranou z jeho dosahu. „Ne, a běž štípat dřevo, zítra vyrážíš s otcem do hor.“
Přešlápl na místě. „Možná bych mohl zůstat doma. Pomoct ti, kdybys chtěla.“ Trochu nejistě se rozhlídl kolem. „Hardor říká, že kluci jako já, ještě s hraničáři do hor nechodí. I noví, co přišli na jaře, jsou dospělí muži.“
„To není moje věc. Jdi.“
Poslechl. Barsojovi se občas snažil odporovat, ale jí nikdy. To co si na svém synovi Barsoj musel vynutit silou, dokázala Sathara jen odvrácením pohledu, odmítavým gestem. Postarala se, vždycky pro prvorozeného udělala, co bylo nezbytné. Dala mu najíst, uvařila mu léčivý odvar z bylin, když byl nemocný, donesla ho do postele a ošetřila ho, když ho Barsoj zbil. Ale proč by se měla víc dívat do jeho tváře, do těch prokletých očí. Proč by měla hýčkat zlo zatraceného, protože Caesar nebyl ničím jiným než pyšným, krutým plodem Barsoje. Jak strašně mu byl podobný, vzhledem i rozbitou duší.
***
Caesar se rychle pootočil, zobák jeho válečného kladiva se vojákovi zaseknul hluboko do středu zad. Ozval se typický zvuk proraženého plátu brnění a křupnutí páteře. Prudkým pohybem vytrhnul kladivo ven, aby jeho tupý konec roztříštil hlavu dalšímu. Netrvalo to dlouho a bylo po boji. Střety se sběhlými vojáky byly čím dál častější. Vyhladovělí unavení muži se za dobrého počasí snažili dojít přes hřebeny Hor dál na východ. A přitom sháněli jídlo, peníze, přepadali samoty i malé vesnice. Kradli, znásilňovali, pálili.
Zároveň v nezvyklé míře povstávali démoni Hor, snad vábeni strachem, krví a smrtí se i oni snažili proniknout do vesnic v údolích.
Plavin přehlížel pobité vojáky. „Měli by si je chytat vlastní legie. Hlavně, že odvádějí mladé chlapy do výcvikových táborů ke službě, a kdo bude stát tady v horách je jim jedno.“
„Dost keců,“ Barsoj se mračil, v boji utržil bodnou ránu do boku, cítil, jak po noze ztéká horká krev, „prohledejte je a pak je shoďte dolů do strže. Caesare, pojď zašiješ mi ránu.“
***
Po Roganovi Sathara porodila ještě tři děti, Selnu, Mohenu a Holana. Všechny rusovlasé, usměvavé děti. K žádnému z nich ale už Hory nepromluvili, žádné z jejich jmen nebylo vyvoleno. Nevadilo to. Byly tak krásné a čisté. A Sathara je milovala všechny. Přijala svůj osud, stále sbírala léčivé byliny, chodila je prodávat dolů do vesnic, pomáhala lidem. Caesar a Barsoj se doma objevovali čím dál méně. V horách se jejich přítomnost stávala čím dál nutnější.
Roganovi bylo osm let když přišla nezvykle krutá zima. Nebylo možné se dostat dolů do vesnice mnoho týdnů, v nepříznivém mrazivém počasí bylo nemožné přejít hřeben a sejít do údolí. Sathara s dětmi zůstala v častých sněhových bouřích uvězněna na samotě. Byla hluboká noc, do zabedněných okenic bušila vichřice. Sathara cítila jak se jí čelo perlí potem, do tváří stoupala horkost, svaly ztrácely sílu a vůli. Ne, teď nemůže být nemocná. Musí se postarat o děti, Má tu své malé děti.
Rogan stál u matčiny postele a se strachem pozoroval její potem zbrocenou tvář. Poslouchal těžký dech. „Mami.“ Nic zavřená víčka se ani nepohnula. „Maminko.“ Odpovědí mu byl jen těžký sípavý dech. Měl hlad, věděl, že jeho malí sourozenci také, byla tu zimu. Oheň v kamnech dávno vyhasl. Ano tím začne. Rozdělá oheň v kamnech. To přece umí moc dobře. Měl pocit, že co si pamatuje hořelo kolem něj kde, co. Rád pozoroval, jak plamínky radostně tančí a přeskakují na další další potravu. Miloval jejich zpěv a veselost. Ale dnes se mu oheň vysmíval. Odmítal ho poslechnout. Snad poznal jeho strach a škodolibě nechtěl vzplanout, aby ho pořádně potrápil.
Z postele se ozval další záchvat dusivého kašle. „Tak hoř!“ Ručkami si otíral slzy, které se mu draly z očí, na tvářích se mu rozmazali s černí s oharků a popela. „Hoř! Prosím.“
„Nechci.„
Holan se rozplakal, za okamžik se k němu přidala i Mohena. Rogan se dál snažil marně rozdělat oheň. Bál se, že když se mu to nepovede jeho matka i sourozenci zemřou. Čím víc jeho strach rostl, tím byl oheň posměvačnější.
Najednou se ozvalo silné zabušení na dveře. Rogan se nejdříve lekl a obrátil zrak ke vchodu. Další naléhavé zabušení. Vstal a šel k nim, nejdřív se bál otevřít, co když jsou to démoni z hor. Jenže ti přece neklepají. Otočil petlicemi, dveře se prudce otevřely jak se do nich opřel silný vítr, do sednice se začal sypat sníh a v jeho závoji vešel Caesar. Shodil ze sebe kabát a beranici, rychle se rozhlédl a zamířil nejdřív ke kamnům, rozdělal oheň a pak šel zkontrolovat matku a plačící děti. Rogan ho tiše pozoroval a věděl, že už je to v pořádku. Že teď se už nemůže nic špatného stát.
Caesar zůstal několik dní, dokud se Sathara trochu neuzdravila. Ani tentokrát neměla pro svého nejstaršího syna mnoho slov. Přijímala jeho péči a starost mimoděk, s bolestí, že přichází zrovna od něj.
Když se začal chystat k odchodu, Rogan nechtěl, aby šel. „Proč ještě nezůstaneš.“
Na levé předloktí si pod kabát upevňoval speciální železný chránič. „Musím. Neměl jsem dovoleno vůbec přijít. Čím později se vrátím, tím to bude horší.“ Pak se sklonil k bratrovi, jeho prsty ho uchopily v zátylku, palce mu přitiskl na spánky. „Máte všeho dost, dřeva i jídla. Vystačí vám, než se matka úplně uzdraví.“
Večer přišel Rogan za matkou, vlezl k ní do postele a pevně se k ní přitisknul. Objala ho, hladila ve vlasech. „Tak copak tě trápí, co bys rád věděl.“
Chvíli váhal, než se odvážil zeptat. „Proč ho nemáš ráda?“
Podívala se na něj a úsměv z tváře jí zmizel. Oči se zamžily slzami. Nakonec se ale rozhodla odpovědět. „Protože je to zplozenec krutosti a chtíče. S tváří tyrana. Živoucí připomínka nejhoršího ponížení a bolesti.“ V hlase měla odpor a nenávist. Rogan se už znovu nikdy nezeptal.
***
Barsoj s Caesarem se vrátili na jaře. U večeře Barsoj upřeně pozoroval Rogana. Ptal se, co dělal v zimě. Jak se staral o mladší sourozence, jak je silný. Sathara to pozorovala s nelibostí a s rostoucím hněvem. Nakonec se už neovládla. „Nech ho na pokoji! Je to dítě!“
„Je dost starý a silný na to, aby se naučil, co potřebuje k přežití v horách.“
„Ne!“ Prudce vstala a postavila se proti němu. „Já tohle nedovolím!“
I Barsoj se postavil. Ve tváři krutý, sebejistý úsměv. Chytil Rogana za paži a surově jej k sobě stáhnul. „A kdo se tě bude ptát.“
Sathara se na něj vrhla. Prudce ji od sebe odstrčil druhou rukou. Spadla na zem. Rogan byl vyděšený, snažil se Barsojovi vyprostit, ale nedokázal to.
„Nech je.“ Caesar zůstal sedět, hlas měl klidný, ale o to větší hrozba v něm zněla. Kolem něj byla čím dál výraznější tmavá aura chladu a nebezpečí. Barsoj se na něj vztekle otočil. „Ty drž hubu!“
„Pusť ho.“
Od obou se začal rychle šířit chlad, Caesarovy vlasy se pokryly slabou jinovatkou. I Barsojova tvář se zdála pokrytá sněhovými vločkami. „Malej sráči.“
Caesar zůstal klidný. „Jestli je nenecháš, zabiju tě.“ Teď vstal, místnost byla prosycena mrazem.
Sathara k sobě přitiskla Rogana. Ve strachu i touze vypustit ven léta ovládanou nenávist, vykřikla na Barsoje. „On není tvůj! Žádný z nich už není tvůj!“
Ticho, které se zařezávalo hluboko do srdce i duše, trvající snad celé věky. Barsoj obrátil pohled k Sathaře. a v tom pohledu bylo něco, co tam dosud nikdy neviděla, čeho podle ní nebyl prokletý hraničář schopen. Byla v nich lítost. Pak jen lehce pokýval hlavou, odešel a nikdy se nevrátil.
***
Na podzim se Sathara rozhodla vrátit zpět do vesnice. Řekla, že Barsoj zemřel. Že už tedy není vázána jako jeho žena. Caesar zůstal v horách, nechtěla, aby přicházel, nechtěla ho vidět.
Protože Rogan projevoval velkou zvídavost a nadání pro studium, poslala jej do města pod Stradnými horami, aby se učil. Byl nadaným studentem, ale chyběly mu hory, lesy. Necítil se ve městě dobře. Pokud nebyl ponořen do knih utíkal ven. Někdy se zatoulal daleko a vracel se až pozdě v noci s očekáváním trestu. Jeho duše byla čím dál neklidnější, něco ho tiše volalo a lákalo pryč. Někam strašně daleko od matky a Stradných hor. Nevěděl, co to je, nevěděl, kam by měl jít, ale byl i jistý, že až vyroste vydá se za tím volání, protože tam někde leží jeho osud.
Bylo mu dvanáct, když se zase toulal a dostal se ke skalám, které připomínaly zříceninu prastarého hradu. Byl na velké plošině a díval se na vrcholky skal pod sebou, byl to uchvacující pohled, který mu v hlavě probouzel tisíce představ o vzdálených městech a hradech, hořících bitevních polích, lesku uniforem, o vojenské slávě.
Náhlý pocit nebezpečí ho donutil se obrátit, lekl se, za ním stál chlap a napřahoval meč k ráně. V poslední chvíli Rogan dokázal jen tak tak uhnout. O kus dál byli další muži. Než stihl vůbec pochopit, co se děje, přišel další útok. Znovu chtěl uhnout, jenže neměl kam. Levou nohou šlápl do prázdna a vydal se vstříc smrtící hlubině. Snažil se zachytit okraje skály, ale marně. V poslední chvíli jeho levé zápěstí sevřely štíhlé silné prsty. Zvedl zrak vzhůru. Na kraji plošiny klečel Caesar. Pravou rukou ho držel, levou měl pozvednutou v obraně proti dopadajícímu meči.
Caesar vztekle zařval v koncentraci veškeré síly, kterou v sobě měl. Odrazil další útok, vztyčil se a prudce vytáhl bratra vzhůru a odhodil ho daleko od smrtícího okraje, aby vzápětí sám zaútočil. O kus dál na zemi ležely dvě těla. Z hlavy jednoho z nich čnělo Caesarovo bojové kladivo zabořené pořádně hluboko do lebky. Útočník s mečem nebyl zdatným bojovníkem, takže jakmile se Caesar postavil a uvolnil si pravou ruku, jeho dny byly rychle sečteny. Ostrá čepel loveckého tesáku mu rozpárala břicho od pupku až vysoko k hrudní kosti.
Caesar ztěžka dýchal, rozhlížel se kolem a až po chvíli se vydal pro svoje kladivo, teprve potom se obrátil na bratra. „Co tady, do prdele, děláš?“
Rogan se sklopenou hlavou mlčel.
„Popadni jednoho a shoď ho dolů.“ Sám již táhnul jedno tělo k okraji srázu. Roganovi se nechtělo, ale taky nechtěl vypadat před Caesarem jako slaboch. S velkou dávkou sebezapření skulil dolů mrtvolu muže, ležícího nejblíž k okraji.
„Pojď sem.“ Caesar jej už volal k sobě. Seděl na kameni a sundaval si rukáv košile na pravé ruce. Triceps měl rozšklebený hlubokou sečnou ranou. Hodně to krvácelo. Podával Roganovi tenkou nit ze střívek a zahnutou ostrou jehlu. „Sešij to.“
Rogana to vyděsilo. „Cože?“
„Sešij to. Hodně to krvácí.“
„Já to neumím.“
„Nic to není. Prostě stáhneš okraje rány k sobě. Musel si několikrát vidět, jak to dělá matka.“
Na třetí pokus se mu povedlo protáhnout nit očkem jehly, třásly se mu ruce. Prsty se lehce dotknul okraje rány. Hučelo mu najednou zvláštně v uších, na kraj padla mlha a pak bylo černo. Když se probral, Caesar nad ním klečel, tváře a čelo mu omýval studenou vodou. „No, tak. Už dobrý.“ Dal mu napít. „Lepší?“
„Jo.“
„No tak to zašij.“ Znovu mu podával jehlu s nití. Rogan váhal, ale Caesar byl netrpělivý. „No tak. Rogane, potřebuju pomoct. Nedosáhnu tam.“ Rogan tedy znovu vzal jehlu a tentokrát se mu povedlo zabodnout ji do kůže.
Když podruhé otevřel oči, Caesarova tvář byla dost pobledlá. „Víš co? Tak to asi jenom zavaž.“ Rogan mu pomáhal do košile a vesty. Neušlo mu, že si Caesar levou ruku drží blízko u těla a nepoužívá ji. Jakoby četl jeho myšlenky. „Je zlámaná. Dovedu tě domů a pak najdu někoho, kdo se o to postará.“
„Maminka ti to ošetří. Zašije ti i tu ránu.“
Jen zakroutil hlavou. „Ne, myslím, že to po ní opravdu nebudu chtít.“
Pomocí řemení si ruku zafixoval u těla a vyrazili.
Matka stála před domem a vyhlížela nás, měla strach, protože cítila, že Rogan je ve velkém nebezpečí. Nebyly to obavy jen z dnešního dne, stejně jako její mladší syn, i ona cítila, že ho něco táhne pryč. Že za pár let odejde do širé Bersie, do nebezpečí válek a politických intrik. Cítila, že jeho duše možná není svázána s prokletím hraničářů Stradných hor, ale není ani svobodná. A to vědomí jí lámalo srdce. Musí zajistit, aby se její milované duší nic nestalo, nikdy, aby ji někdo chránil, za jakoukoli cenu.
Když k ní bratři přišli, nejprve pečlivě zkontrolovala, že je Rogan v pořádku. Pak se postavila před Caesara. Ignorovala jeho nepřehlédnutelná zranění. Dívala se mu zpříma do očí, její hlas byl nesmlouvavý, tvrdý.
„Přísahej! Přísahej, že na něj dáš vždycky pozor. Přísahej, že nikdy nedovolíš, aby se mu něco stalo.“
„Proč?“
„Jsi jeho starší bratr. Máš povinnost se o něj postarat. Přísahej!“
„Dám na něj pozor i bez nějaký hloupý přísahy.“
„Dost Caesare!“ Bylo to poprvé, co ho oslovila přímo jménem. „Ty jsi moje prokletí a trýzeň. Démon, kterého se i ostatní zavržení bojí. Netvor vzejivší z mého lůna. Dlužíš mi to. Rozumíš? Dlužíš mi to!“
Díval se na ni. V jeho jindy pyšné tváři bylo znát hluboké pohnutí. Ale Sathara nepřestala. „Přísahej, že ho budeš chránit až do konce věků. Do konce všeho. Dokud sám budeš schopen dýchat, dokud v tobě bude ještě jen kapka krve. Budeš ho chránit. NAVŽDY!“
Ještě pořád mlčel. Sathara ho tvrdě udeřila do tváře. „PŘÍSAHEJ!“
V temně zelených očích měl zvláštní výraz. Snad odraz všeho, co prožil, a co ho ještě čeká. Když promluvil, jeho hlas byl klidný, tichý, smířený. „Přísahám.“
AZ