Ingrid stála v galerii a dívala se na obraz. Milovala to tu. Pozorovala snivé okamžiky navždy otisknuté do pláten pomocí tahů štětce. Byly tak staré a přesto z nich dýchala síla života, smutek, radost. Na mnohých bylo zachyceno nevýslovné utrpení, vzdor, i odevzdání. Dokázala stát před každým tím obrazem dlouhé minuty a vnímat sílu těch výjevů.
Začala se cítit unavená. Je čas jít domů. Vyšla na ulici a na tváři ucítila lehký vánek podzimního večera. Bylo krásně, už trochu chladno. Zapnula si tvídový kabátek a pomalu se vydala domů. Pořád myslela na obrazy, které dnes viděla, před kterými stála.
Ticho malého bytu ponořeného do šera začínající noci rozbil zvuk klíče v zámku. Tiché pípnutí, rozsvítila světle modrá linka umístěná v horní třetině padesát centimetrů vysokého vajíčka na jehož klenutém bříšku byl ozdobný nápis AURIX Companio V.6.3-17.
Ingrid otevřela dveře a byt procitl teplým tlumeným světlem.
"Dobrý večer Ingrid. Jaký si měla den?"
"Dobrý večer Anio, měla jsem krásný den, díky za optání."
"Chceš mi říct, co jsi dělala?"
"Ano. Ano, ráda ti o tom řeknu. Udělám si čaj." Ingrid přešla do kuchyňky a dala vařit vodu. Přípravu čaje si skutečně užívala. Měla ráda ten klid, ty drobné úkony, které postupně vedly k vytvoření skutečně lahodného nápoje. "Byla jsem dnes v galerii. Bylo to úchvatné,"
"To rád slyším. Byla si tam se s přítelkyněmi?"
Ingrid odměřovala množství čajových lístků, které dá to konvičky. "Ne, byla jsem tam sama."
"Oh, myslel jsem, že se máš dnes sejít se svými přítelkyněmi."
Voda nesmí být příliš horká, ani příliš studená, aby chuť čaje byla skutečně dobrá. "Sešly jsme se. Byly jsme v cukrárně. Povídaly jsme o všem možném. Marie má zase trápení s vnoučaty."
"Marie má stále problémy s vnoučaty. Přišla i Sylvie a Mia?"
Ingrid se zasmála. Opatrně skládala konvičku a šálek s podšálkem na tác. "Marie bude mít problém s vnoučaty neustále. Buď je vidí málo, nebo je má u sebe pořád nastěhované. Buď jsou příliš hlučná a divoká, nebo se s ní málo baví, nebo něco jiného." Vzala tác a donesla k čajovému stolku. Posadila se do pohodlného křesla. "Sylvie a Mia přišly také. Sylvia se zase hádá s manželem a Mia povídala, o tom, jaké dostala nové léky na tlak."
"Mrzí mě, že se tvoje přítelkyně nemají dobře."
Nalila čaj do šálku a trošičku upila. Byl výborný. "Ale ne, myslím, že se mají dobře. Jen o tom všem rády povídají."
"Proč s tebou pak nešly do galerie."
Odložila šálek a trošičku si povzdechla. "Prý na to nemají čas."
"Ale ty sis to užila."
"Ano, to rozhodně ano."
"Chceš mi povědět, které obrazy tě dnes zaujaly?"
Ingrid se opřela do křesla, před očima se jí začaly vybavovat výjevy z obrazů. Popisovala je, co viděla, jak hluboce na ni některá díla zapůsobila.
Čajová konvička byla prázdná. Noc postoupila. "Jsem už unavená. Půjdu si lehnou."
"Nezapomeň si vzít své léky."
Pomalu vstala z křesla. "Díky Anio, skoro mi to vypadlo z hlavy."
"Proto jsem tady. Chceš dnes poslouchat nějakou hudbu?"
"Ano, chtěla bych dnes poslouchat Chopinův valčík."
"Skvělá volba. Dobrou noc Ingrid."
Ozvaly se první tóny klavíru. "Díky, dobrou noc Anio."
Mia nabrala na lžičku velký kus šlehačkového dortu. "Já ti nevím Ingrid. Neměla bys zůstávat pořád takhle sama. Určitě najdeme někoho velmi šarmantního." Potutelně na Ingrid mrkla.
"Proč?"
Marie skoro nervózně usrkávala kávu. "No to je jasné. Aby sis mohla s někým popovídat."
"Já si má s kým povídat. Mám přátele."
Mia se trochu ušklíbla. "To je ale něco jiného. Všichni mají svoje rodiny, starosti a ty pak sedíš doma sama a koukáš do zdi."
Ingrid tohle slyšela už mockrát, chápala své přítelkyně, jejich obavy, ale nehodlala, na svém životě nic měnit. "Nekoukám doma do zdi." Upila čaje, byl hořký, louhoval se příliš dlouho. "A když si chci popovídat, tak mám Ania."
"Ale prosím tě." Marie se zatvářila dost opovržlivě. "Tyhle domácí AI moduly přece nemůžou nahradit člověka."
"Anio mi nenahrazuje člověka. Vídám se s lidmi neustále."
"Ale pak sedíš doma a mluvíš k věci." Mia byla rozhořčená. "Je to stejný, jako bys mluvila k židli."
"To je jedno." Ingrid se rozhodla tuhle debatu ukončit. Nechtěla se hádat. Nemělo to smysl. "Nikoho prostě už nechci hledat. Jsem takhle spokojená."
Neutrální přívětivý hlas narušil ticho v pokoji. "Ingrid?"
"Copak, Anio."
"Jsi dnes velmi tichá. Trápí tě něco?"
"Necítím se příliš dobře."
"To mě velmi mrzí. Potřebuješ zavolat lékaře?"
"Ne, to ne. Kamarádky si myslí, že bych se měla ještě s někým poznat. Ještě s někým žít."
"A tobě se ta myšlenka nelíbí?"
Ingrid chvíli mlčela. Vzpomínkami byla daleko v minulosti, která byla krásná, a která končila nejhlubším smutkem v jejím srdci. Když odpověděla hlas se jí trochu třásl. "Ne, nelíbí. Já jsem měla rodinu. Nechci ji nikým nahrazovat." Po tváři ji skanula slza. "Všichni zůstali v té válce. Vzala mi je a já je nebudu nikým dalším nahrazovat."
"Trápí mě, že jsi smutná."
Přes slzy se trochu usmála. "Ano, jsem smutná, protože to k životu patří." Rozhodně si otřela slzy do dlaní. "Ale nejsem osamělá. Nejsem zoufalá. Jen už v tom čase, který mi zbývá, na sebe nechci nikoho dalšího vázat. Nechci staré vzpomínky přebíjet novými."
"To chápu a máš plné právo na takové rozhodnutí."
"Ony si myslí, že svou samotu zastírám tím, že mluvím s tebou."
"Myslíš, že mají pravdu?"
"Ne, rozhodně ne. Prostě s tebou jen ráda mluvím."
"To mě těší, Ingrid, ale musím ti připomenout, že nejsem člověk, nemám vědomí, ani skutečné pocity. Jsem domácí AI modu třídy B s rozšířeným jazykovým rozhraním a záznamovým jádrem AeMóS — tedy Artificially Emulated Memory of Sentience. Takže pokud bys cítila, že mě vnímáš jako něco víc, nebo skutečně konverzací se mnou nahrazuješ lidský kontakt, není to dobře."
Ingrid se trochu usmála. "Moc dobře vím, kdo jsi, Anio. Co jsi. Jsem si plně vědoma tvého nevědomí. Vím, že až to přijde, nebudeš mě hledat, nebudeš pro mě plakat. Ale to nevadí. Rozmluvy s tebou jsou jako když mi v hlavě běží myšlenky a já sama si na ně odpovídám, ale s tebou je to lepší."
"Dobře, jsem rád, že to víš, Ingrid. Protože i já si s tebou rád povídám. Chtěla by sis dnes ještě povídat? Nebo poslouchat hudbu?"
"Dnes bys mi mohl číst. Třeba Bílou velrybu."
"Skvělá volba. Nezapomeň si vzít své léky."
Zimní obloha byla tento rok neustále šedá, jakoby slunce bylo příliš unavené rozbíjet studené sněhové mraky. To dlouhé šero vnášelo do každého dne melancholii, únavu a vyčerpanost. Třepotavé světlo svíček snad přinášelo krátké rozptýlení při pohledu do tančícího plamínku na vrcholku knotu.
Všichni očekávali brzký příchod jara, které, ačkoli obloha zůstávala temná, začínalo být jemně cítit ve vzduchu. Jako by nesmělými prstíky ostýchavě jen tak poodkrývalo těžkou vlhkou zimní přikrývku.
V tichu pokoje se ozývaly obtížné nádechy.
"Ingrid?"
Žádná odpověď.
"Ingrid?"
"Ano, Anio?" Mluvila velmi tiše.
"Je ti dobře, Ingrid?"
Trvalo pár chvil než odpověděla. "Ne."
"Zavolám lékaře."
Sterilita nemocničního pokoje kontrastovala s deštěm dopadajícím na okna. Dnes nesněžilo, objevil se déšť, Jaro je skutečně blízko. Lékař stál u lůžka a kontroloval záznamy. "Jak se dnes cítíte, paní Ingrid?"
"Velmi slabě."
"Nebojte se, bude to v pořádku."
Usmála se na něj. "Jsem stará, proto se cítím slabě."
Povzbudivě ji stiskl předloktí. "Jen žádné chmury. Ještě si užijete spoustu jar."
"Vy jeden lháři." Zasmála se.
"Potřebujete něco?"
"Chtěla bych poslouchat hudbu."
"Zařídím to."
Za nějakou dobu se pokojem linuly jemné tóny Čajkovského Květinového valčíku.
Byl to první den, kdy jarní slunce skutečně rozbilo zimní oblaka a prozářily ospalý svět. Ptáci se nadechli k prvnímu zpěvu. Zdravotní sestra pomalu překryla hlavu staré paní běloskvoucím prostěradlem. Vypnula všechny přístroje a odešla z místnosti. Za nedlouho si pro tělo přijdou a odvezou jej do márnice.
Kdyby někdo v tom nemocničním pokoji zůstal, pocítil by podivné napětí. Kontrolka napájení vypnutého monitoru se zeleně rozzářila. Na obrazovce zablikal kurzor. Ztratil se, aby se vzápětí objevil na jiném místě obrazovky. Pár okamžiků zvláštně poskakoval po tmavém pozadí. To napětí v pokoji rostlo, jako by měla začít bouřka. Každou chvíli uhodit blesk.
Kurzor problikávající na obrazovce, podivný nádech prostoru, tiché šumění připomínající pláč.
A jediné, skoro neslyšné slovo.
"Ingrid?"
AZ