Marel Boarga kníže z Pansu kroužil pohárem a pozoroval vlnicí se rudé víno. Pohodlně opřený v křesle působil příliš uvolněně, drze. „Víš, Magnusi,“ sebejistý hlas provokoval, „Havraní knížata drží Trigu. Nejen, že jsme zahnali Fanga zpátky za moře, ale obsadili jsme celou jednu provincii Cedarie.“
Podíval se na Magnuse, ale ten se rozhodl zatím mlčet. Marel tedy pokračoval „Nejsou to vojska Modrých knížat, ale legie Pansu, kdo tu zemi drží.“
„Kam tím míříš.“ Magnus bedlivě pozoroval svého společníka. Vnímal jeho slova, ale hlavně vnímal tu jeho sebejistotu, aroganci. Boargové vždy znali svoje místo, znali protokol a ani v soukromém přátelském hovoru nikdy nebyli k Merdijům povýšení. Postavení nejsilnějších spojenců dravčího rodu Mardijů získali právem, ale nepatřili a nikdy patřit nebudou na vládnoucí knížecí stolec.
Marel se usmál. „Myslím, že náš rod nedostává spravedlivou odměnu za své oběti. Je na čase to změnit.“
Přestože Magnus cítil narůstající vztek, ovládl se, nechtěl, aby si Marel všiml, že jeho slova mají patřičný účinek. „Je to snad výzva? Vrátíme se o desítky let zpět, a rody začnou bojovat mezi sebou? Jak dlouho zůstane Fang za mořem, až se děti Bersie opět začnou vyhlazovat navzájem.“
„Žádná výzva. Jen spravedlivé rozdělení moci. Podle zásluh.“
„Boargové mají čtvrtinu severu a nechali jsme vám celou Trigu, to nestačí?“
„Nechali?“ Maler zvýšil hlas a prudce se naklonil dopředu. „Naše legie ta území zaplatily krví. Naše čepele proklestily cestu za moře. A vy jste nám něco nechali?“
Magnus okamžik čekal. Marel se neovládl, a to bylo dobře. Odkrývá karty víc, než by chtěl. Sepjal v zamyšlení ruce. „Takže?“
Marel se už zase opanoval. „Navrhuji sňatek Columby Merdij a Warmina Boargy.“ Znovu se naklonil dopředu. V očích mu plálo zaujetí. Pevně stisknul ruku v pěst na znamení pevného svazku. „Spojíme dva nejsilnější rody Severu. A společně,“ usmál se, tiskl pěst tolik, až mu zbělely klouby, „skutečně společně ovládneme celou zemi. Nejen Sever, ale možná i Cedarii. Ne jako spojenci. Jako jeden velký rod zrozený ze dvou.“
Magnus si nechával čas na odpověď, tahle chvíle mohla rozhodnout mnohé. Je nutné se neukvapit. Vstal, založil si ruce za zády a pomalu přešel k oknu. Zadíval se ven. Začínal soumrak. Zbytky sněhu se třpytily na střechách v posledních paprscích zapadajícího slunce. I přes zavřené okno cítil chlad útočící do kamenných zdí. „Tvá nabídka je velmi velmi zajímavá.“ Stále hleděl z okna, neotočil se. „Spojit sňatkem naše rody, kdo by se nám mohl postavit.“
„Jsem rád, že jsme v tomto zajedno.“ Marel nedokázal skrýt pocit vítězství.
Teď se k němu Magnus otočil, ve tváři lehký úsměv. „Ano, samozřejmě. Překvapujeme mě, že jsem na to nepřišel sám.“
Oba se zasmály nahlas. „Jeď domů Marele, připrav vše potřebné. I já tak učiním a zanedlouho, oficiálně oznámíme sňatek našich dětí.“
Marel vstal a podával Magnusovi ruku. „Havraní knížata a Fénixové ze Selby, Strážci a dravci, kdo by mohl být silnější.“
Byla hodina mezi nocí a dnem, ale Magnus Merdij nespal. Přecházel po místnosti, chvílemi hleděl z okna do tmy, kterou zanedlouho začne rozbíjet slunce. Vzdálené třepotavé světlo několik pochodní bylo přízračné. Mátlo oči, prohlubovalo únavu, ale Magnus teď nemohl spát. Stále znova a znova si opakoval všechno, co se stalo v rozhovoru s Marelem.
„Magnusi?“ Tichý hlas jeho ženy ho vytrhnul z úvah. Otočil se. Lady Procella, hrdá silná žena Merdijské krve. Jeho opora a nejbližší spojenkyně. Matka jeho silných dětí, budoucích Mistrů i diplomatů. „Dnes bdíš kvůli novým nebezpečím?“
Pozná to, vždy pozná, co se děje. A není důvod své obavy tajit. Tohle se týká celého rodu. „Ano.“
„Rozhovor s Marelem?“
Povzdychl si „Ano. Boargové si nárokují větší podíl na vládě nad Bersií. Žádají sňatek.“
Kývla hlavou na srozuměnou. „Sňatek s Boargy může být pro nás výhodou a pro ně oslabením.“
„To není to, co mě znepokojuje.“
„A co tedy?“
Díval se jí do očí, zvažoval každé slovo. „Myslím, že Boargové jsou dalším vyvoleným rodem.“
Lady pozvedla obočí, mlčela, Magnus neřekl vše, co chtěl.
Váhal. Ztišil hlas do šepotu. „Cítil jsem to z Marela, když se neovládl a dal najevo emoce.“ Přistoupil k Lady. „V havraních knížatech se probouzí Moc Bersie.“
***
V hospodě bylo pořádně veselo. Beraht chytal kolem procházející dívky za sukně a občas některou z nich se smíchem strhl na klín. Cans s Danabem soupeřili v páce a Primo všechny trochu pobaveně pozoroval. Rogan seděl vedle Berahta, který ho sem skoro přivlekl. Dost neurvale ho, donutil odejít z laboratoře, že prý toho může taky pro jednou nechat. Pustil jednu z výskajících dívek a naklonil se k Roganovi. „No tak, brácho, zapomeň taky zase pro jednou na ty svoje vzorce.“ Kejvnul hlavou směrem k Dalhpě, „Koukej jak je krásná.“
Rogan se na ni zadíval. Dalhpa byla o něco starší od ostatní děvčat, měla v sobě vážnost, důstojnost. Její lehký úsměv probouzel touhy a žádost. Roganovi stoupla červeň do tváří. „Ale prosím tě, ta by si mě ani nevšimla.“ Podíval se na rozesmátou dívku kousek od jejich stolu. „Valisa, je moc hodná holka.“
Beraht ho plácnul po rameni. „Pořád jen Valisa. Zkus taky něco jinýho, než jen tyhle rozjívený žáby.“
To už se k nim přisunul Cans. „No jasně, nemáš tu dohled, tak se trochu odvaž.“ Otočil se na Prima. „Že jo, že by se měl taky pořádně pobavit. Starej je už až až.“
Primo s povzdechem zakroutil hlavou. „Všichni jste jak děti. Co já vám do toho budu mluvit.“ Mávnul rukou. „Stejně neposlechnete.“
Cans se zasmál a Beraht začal strkat Rogana z lavice.
A proč ne. Proč to alespoň nezkusit. Rogan vstal a pomalu se vydal k Dalhpě. Všimla si ho okamžitě. K jeho překvapení k němu natáhla ruku. Nesměli ji chytil. Přitáhla ho k sobě, tak blízko. Ruce mu ovinula kolem krku. „Copak, Rogane, konečně ses odvážil?“
Tohle se mu začínalo líbit. Počáteční nervozitu ze sebe setřásl velmi rychle. Obejmul ji kolem pasu. „Ano a doufám, že za to bude odměněn.“
Zasmála se, dívala se mu přímo do očí. „Tvá odměna je blízko.“
Lokál najednou ztichnul. Všichni se otočili ke dveřím, ve kterých stál Caesar. Oblečení měl špinavé od bláta a krve. Na tváři hluboké odřeniny, oční víčka mírně pokleslá únavou. Pomalu vešel a zamířil k výčepu. Když míjel Prima, položil mu v pozdravu ruku na rameno. Primo ji zachytil. „Jsem rád, že jsi zpátky.“
„I já, příteli, nebylo to snadné.“
„Ale uspěl si.“
Zasmál se. „Samozřejmě. Každý soupeř se přede mnou skloní.“ Pohledem se vrátil k výčepu. K Roganovi. „A co ty tady vyvádíš?“
Rogan znovu pocítil nervozitu, pustil Dalhpu a kousíček od ní odstoupil. Napřímil se ve snaze nedat na sobě nic znát. „Co by? Bavím se.“
Caesar k němu přišel. Prohlížel si ho a neušel mu žádný detail. Ohořelé vlasy a obočí, poraněné ucho. Chytil ho za ruce a zadíval se na čerstvé popáleniny. „Cos vyváděl.“
Rogan vztekle ucuknul rukama zpátky. „Co je ti potom.“
Caesar se nerozpakoval a uštědřil mu pohlavek. „Co to má znamenat? Zkoušíš bejt velkej chlap?“ Další pohlavek. „Nemám dneska náladu na hry.“ Chytil ho znovu za ruce a obrátil mu dlaně vzhůru. Jeho hlas zhrubnul. Rogan, který se nevzmohl na odpor cítil z bratra vycházející zimu. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Caesar nesmlouvavě pokračoval. „Podívej se.“ Stiskl mu zápěstí až to bolelo. „Nemáš to dobře vyčištěný, začíná ti to hnisat.“ Vztekle mu ruce pustil. „Chceš přijít o pazoury?“
„Nech ho.“ Beraht upíral pohled na Caesara.
Ten po něm pomalu otočil hlavu. „Mám ho nechat?“
Beraht vstal. „Jo. Přestaň ho pořád komandovat.“
Caesar položil pravou ruku na hlavu kladiva zavěšeného u boku. „Nechám. Můžeš mu pak sám useknout ruce, až mu je začne žrát sněť.“
Atmosféra houstla, Beraht byl silný soupeř, ale Caesar porazil i Stephana. Skutečného mistra boje, který ke svojí smůle spoléhal na čestný souboj. Jenže Caesar vítězil rychle, jakýmkoli způsobem. Všichni to věděli a nikdo nechtěl stát proti němu. Střetnout se s hlavou jeho kladiva.
Primo se pomalu postavil, jako by se ho nic v místnosti netýkalo, došel pomalu k Roganovi. Podíval se mu na ruce. „Bratr má pravdu, chlapče. Tohle není dobrý.“ Pustil je. „Musíš si to nechat ošetřit, co nejdřív. Nejlíp hned.“ Povzdechl si. „Měl by si být aspoň trochu zodpovědný. Nemůže tě pořád někdo hlídat.“
Rogan byl rudý v obličeji studem i vzteky. Caesarovi věnoval pohled plný nenávisti a beze slova rychle vyšel ven z hospody.
Caesar se trochu usmál na Prima a pak se otočil k Dalhpě. „Taky bych potřeboval trochu péče.“ Přes rameno se ještě otočil na Prima. „Mistr s námi chce zítra mluvit.“
***
Lady klečela u kruhového leštěného kamene, ve kterém byl vytesán fénix. Ochránce rodu. Prsty pomalu přejížděla po obrysech dravce s rozpjatými ohnivými křídly. V černém kameni rozechvívala ozvěnu svojí Moci. Magnusovy obavy z rostoucí síly Boargů, možnost, že i je Bersie vyvolila k pocítění svojí skutečné síly. Jakou část výjimečnosti jim nabízela?
Moc není jen o vržení neviditelné síly proti nepříteli, proniknutí do mysli jiných, zastavení srdce ledovým spárem. Merdijové díky Moci Bersie dokáží překonávat obrovské vzdálenosti za zlomek doby, ohýbají prostor, otvírají průchody, dokáží vycítit, kde jsou. A je toho víc.
Ten bastard Simon, necítí průchody, on neohýbá prostor, ale čas. Zatím to v sobě hledá, ale Lady ví, že je jiný.
Pod štíhlými prsty se jí začala objevovat mapa Severu. Co chce dát Bersie Boargům? Budou k sobě rovněž volat Věrné? V černi kamene ubíhaly Hory, řeky, hluboké rokle. Až se objevil Pans. Bašta Boargů.
Věrní. Štít Merdijů. Jejich oddanost, výdrž a houževnatost. Mimořádné schopnosti. Živlotepci jako Rogan nebo Cans, zpovědníci, zvěrověsti a zemězpytci. Vrah stínů, snívač a spánkonoš Primo. Jejich nenahraditelný Primo. První ze všech.
Věrní jsou zvláštním darem Bersie. Není jich mnoho. Merdijové dobře vědí, že nejsou jen štítem. Ostrá čepel ničící vše, co se jejich Mistrům postaví do cesty. Za jakoukoli cenu.
Zahleděla se na majestátní hrad, který se vynořil z mlhy. Havraní hnízdo, pevnost z modrého kamene lesknoucí se v záři slunce jako pera moudrých ptáků. Boargové se brzy začnou sjíždět do svojí pevnosti. Svoláni na rodinou radu. Je vhodná doba. Budou tam všichni. Kámen pod její dlaní potemněl.
***
Magnus hleděl z okna do zahrad Selbského hradu. Bylo ráno plné slunce. Za nedlouhou dobu se začnou všichni scházet. Jeho myšlenky teď ale nepatřily blížícímu se jednání. Díval se na Lady Procellu, která se procházela zahradou. Vypadala uvolněně, šťastně. Nepochyboval, že má v tváři lehký úsměv. Po jejím boku kráčel Caesar. Něco Lady vyprávěl. Nešlo se ubránit myšlence, že její úsměv patří jemu.
Caesar se zastavil, jeho pozornost upoutalo cosi na zemi. Sehnul se proto. Obrátil se k Lady, nakláněl se k její tváři, podával jí drobnou věc. Magnus neviděl, co to je. Ale potěšení svojí paní cítil zcela zřetelně. V prsou mu bodnul osten zlosti. Caesar, mrazivý hraničář, co sestoupil ze Stradných hor. Výkonný, spolehlivý, charismatický zplozenec chtíče se zmrzačenou duší.
Z úvah Magnuse vytrhl zvuk otvíraných dveří. Otočil se od okna. Do místnosti vstoupil Ursus, prvorozený, bojovník, Mistr jehož teprve probouzející se Moc měla v sobě divokost a sílu predátorů. Nebyl nadán pro vědu a poznání, ale za nedlouho stane včele legií, které za ním půjdou do zatracení. Magnus mu pokynul, aby se posadil na určené místo.
***
Plán byl postaven, cíle určeny, Magnus se díval po přítomných. Jeho pohled opět strhával Caesar. Jeho drzá sebejistota, pýcha a povýšenost. Byl silnou oporou i kamínkem v botě, který nesnesitelně tlačil. Zatímco ve tvářích všech ostatních bylo vidět soustředění, Caesar vypadal, že se ho to netýká.
Magnus se obrátil k Primovi. „Vezmete sebou Rogana.“
Jediná krátká věta, která rozbila Caesarův klid. Napřímil se. Na čele se objevily vrásky, nepřehlédnutelný výraz nesouhlasu. „Proč?“
„Je to stvořitel Živého ohně v jehož plamenech zrádci shoří. Je jeho tepcem, kdo jiný by tam měl být.“
„Kdokoli, ale ne Rogan.“ Caesarovy oči našly Prima, byla v nich prosba o podporu. „Zapálit oheň dokážeme všichni.“
„Chci jít!“ Rogan se bojovně obrátil proti bratrovi, který jej ale přehlížel. Všichni ostatní mlčeli.
Caesar to nehodlal vzdát. Obrátil se zpátky k Magnusovi. „Neposílej ho s námi.“
Magnus si založil ruce na prsou. „Rozhodl jsem, že půjde, tak půjde.“
Caesarova tichá prosba se měnila v hrozbu. „Posledně, když si mě donutil ho vzít sebou, skončil s rozpáraným břichem! Patří do laboratoří, i tam má dost příležitostí, jak se zmrzačit nebo zabít!“
Magnus rázně máchl rukou. „Dost!“ Do Caesara se opřela Mistrova Moc, ledové spáry sevřely páteř a donutili jej ztichnout. Přijmout rozhodnutí. Přestat vzdorovat.
***
Po třech týdnech se výprava přiblížila ke svému cíli.
„Hej, Rogane.“ Caesar si přesedl vedle zamyšleného bratra a podával mu chlebovou placku s kouskem slaniny. „Najez se.“
„Nemám hlad.“
„Neptal jsem se.“ Vnutil mu jídlo do rukou. „Měl by ses vyspat. Vyrazíme hodinu po soumraku a noc bude dlouhá.“
„Nestarej se.“ Rogan se nechtěl na bratra podívat, držel se od něj celou dobu dál. Zlost, že ho nechtěl vzít sebou, že ho od sebe neustále odhání, ponižuje ho, nepřecházela. Jakoby byl neschopné dítě. Jakoby celý svět patřil jen Caesarovi a pro něj, pro Rogana, v něm nebylo místo. „Nesnáším tě.“
Caesar ho chvíli pozoroval. „To můžeš.“ Vstal a mrknul na Prima, který jedl opodál. Ten jen neznatelně kývl hlavou. Za pár okamžiků se pomalu vydal k Roganovi. „Napnutej?“
Rogan k němu vzhlídnul. Trochu se usmál. „Ne.“
Primovi šedé oči se do něj podezřívavě zabodly. Rogan na okamžik sklopil zrak. „Možná trochu.“ V hlase se mu zaznělo nadšení. „Ale bude to něco!“
„Ano, to bude.“ Primo si sedl vedl něj. „Proto by ses měl vyspat.“
„Nemyslím, že dokážu usnout.“
„S tím si nedělej starosti.“ Spánkonošovi prsty objaly Roganovu šíji. Tiché zašeptání. „Spi.“ Náhle přicházející spánek, který tlačil Roganova víčka dolů, nešlo ovládnout. Primo opatrně položil rusovlasého živlotepce.
„Můžeme ho nechat spát, dokud se nevrátíme.“ Caesar hluboce spícího bratra přikryl dekou.
Primo se ušklíbnul. „Mám pocit, že to by ti úplně neprošlo.“
„Nechápu, proč Magnus trvá na tom, aby šel s námi.“
„Říkal to, Rogan stvořil Živý oheň, dokáže ho ovládnout, to nám v případě potíží může dát větší šance.“
„Stvořil ho, ale nemyslím si, že ho skutečně dokáže zkrotit. Neviděl jsem nic, co by mě o tom přesvědčilo.“
„Možná bys v něj měl mít trochu víc víry.“
„Tss.“ Caesar se díval do Roganovi tváře. „On miluje, když oheň hoří, ne když uhasíná.“ Sklonil se a upravil deku přes bratrova ramena. Pak si šel sednout dál pod koruny stromů. Primo jej došel a sedl si vedl.
„Proč ho nenecháš chvíli na pokoji. Vzhlíží k tobě a ty ho pořád jen srážíš na kolena.“
Caesar pohodil hlavou. „Je to tak pro něj lepší.“
„Myslíš?“
„Když si není tolik jistý,“ sebral ze země malou větvičku a začal s ní mimoděk točit v prstech, „víš, líp se mi na něj dává pozor.“
„Možná bys ho měl nechat převzít za sebe zodpovědnost. Nechat ho skutečně dospět. Už dávno je dospělej chlap.“
„Nechová se tak. Musím na něj dohlídnout. Slíbil jsem to. Je zasněný a pohlcený představami, co má v hlavě. Vždycky takový byl.“
Primo ho zkoumavě pozoroval. „Neslíbil si taky, že jako hraničář budeš strážit Stradné Hory?“
„Ano,“ zlomil dřívko a začal jeho kousky drtit, „to jsem slíbil.“
„A jsi tady.“
Podíval se na Prima, v tváři neproniknutelný výraz, v očích se leskl odraz vzpomínek. „Neodešel jsem jen tak. Za všechno se platí.“ Pustil na zem kousíčky dřeva. „Musel jsem se vykoupit. A cena byla vysoká.“
Primo tázavě pozvednul obočí. Ale Caesar jen zakroutil hlavou, protáhnul se v zádech. „Taky bych se vyspal.“ Lehnul si a díval se do korun stromů. Primo se k němu natáhnul, jemně se dotkl jeho čela. „Spi.“
Caesarův usínající pohled zabloudil stranou k bdící strážkyni Talionis, která po celou cestu hlídá jejich bezpečný spánek. Dívala se na něj. Usmál se, ale její úsměv už neviděl.
***
Se soumrakem přišly husté mraky. Vzduch byl prosycen napětím před bouří. Štíhlé tiché loďky se začaly pomalu spouštět na hladinu jezera na jehož druhém břehu se tyčila Havraní pevnost. Talionis zůstane na tomto břehu, čekat na jejich návrat, zajistí bezpečný prostor. Když se Caesar chystal vstoupil do lodi, krátce se dotkla jeho ruky. Otočil se.
„Vraťte se.“ Ještě jeden letmý, snad náhodný dotek. „Vrať se.“
Lehce pohladil její spánek, který zdobilo pořád ještě čerstvé tetování. „Vrátím se.“
Lodě přirazily k břehům spícího Pansu. Havraní strážci ukonejšeni hlasy zvěrověstů mlčeli. Tiché postavy nesoucí zkázu se rozběhly městem naplnit vyřčený ortel. Čtyři z nich pronikly do hradu. Nestačí jen založit ohně, zrádci nesmí přežít. Všechna krev Boargů bude obětována Bersii.
První krev, první smrt doprovázena tichem. Údiv a překvapení. Němé výkřiky. Nikdo neunikne čepelím katů. Stateční Boargové umírající z vůle svých spojenců. Ne v lesku slávy na bojišti se zbraní v ruce. Zaskočeni spící v postelích své pevnosti.
Pozdě se nad Pansem rozlehl varovným havraní křik. Příliš pozdě povstali vojáci k obraně, lidé z hrůzou vybíhali z obydlí. Pans hořel. Ohně šířící se z mnoha míst, stravovaly město.
A v samých základech Havraního hradu se mladý tepec ohně, pyroman posedlý žárem plamenů skláněl nad hromádkou hadrů, klacíků a práchna. V rukou třesoucích se vzrušením třímal ampulky, ze kterých zrodí nejkrásnější dítě na světě, svoje dítě, oheň, který stráví vše, který nelze uhasit. Nesmí ho zapálit moc brzy, protože se bude šířit rychle. O moc rychleji než normální oheň. Už ho toužil probudit, toužil ho vidět, slyšet, ale musel se ještě chvíli ovládnout. Snad by ho už měl probudit, nebo ještě chvíli?
„Rogane!“ Caesarův naléhavý výkřik byl varováním, že čas dávno vypršel. Čekal příliš dlouho. Rychle slil obsah ampulek na připravenou hromádku. HOŘ ! Ožil okamžitě s radostným zvoláním. Hladový, toužící po předvést svojí sílu a dravost. Rogan fascinovaně hleděl na rostoucí plameny, natáhl k nim ruku a ony se po ní natáhly, jak kotě toužící po pohlazení.
„ROGANE!“ Caesar stál už za ním, chytil ho za rameno, surově zvedl a táhl pryč chodbou. Rogan se probral, pochopil, dal se do běhu a Oheň běžel za nimi. Běžel za ním.
U schodiště čekal Primo. „Jdeme, jdeme!“ Jeho hlas byl naléhavý. Až sem pronikal hluk zvonů bijících na poplach.
Běželi po schodech nahoru, musí se dostat k proraženému otvoru v hradbách, kterým uniknou ven. Boargové byli mrtví, všichni, ale to stráže nevěděly. Hledaly vetřelce, narušitele, a našly je. Chodba vedoucí ke svobodě se zaplnila vojáky. Všichni se na okamžik zastavili, odhadovali síly, možnosti. Caesar se postavil dopředu v pravé ruce kladivo, jehož naleštěná hlava odrážela světlo pochodní. V levačce třímal tesák. „Primo, dostaň ho ven. Zatlačím je dozadu. Dostaň ho ven!“
Primo se rychle otočil, jen pár metrů za nimi už chodba hořela, ustoupit nebylo kam. Rogan nervózně svíral jílec krátkého meče. „Caesare!“
„Doženu vás, utíkejte!“
Z hraničářova hrdla se vydral prudký zvířecí řev, plamennou chodbu ovládla mrazivá zima. Vojáci o kousíček couvli, jen o malinký kousíček. Caesar se rozběhl. Chodba mu neposkytovala dostatek prostoru pro rozmach kladivem z boku, ale to mu nevadilo. Rychle se dostal k vojákům, hlava kladiva opsala spodní oblouk směrem vzhůru a v okamžiku se ostrý zobák zarazil zespodu do brady prvního z vojáků. Ostří tesáků zároveň prořízlo hrdlo vedle stojícího vojáka.
„Pohni se! Dělej!“ Primo strčil do Rogana. Oheň byl těsně za nimi. Caesar skutečně tlačil vojáky zpět chodbou. Byl jak bůh rozsévající smrt všude kolem. Kladivo s odporným zvukem lámalo kosti, proráželo lebky. Odbočka vedoucí k úniku byla volná. Primo se rychle vydal k východu a Rogana táhl za sebou. „Caesare!“ Rogan cítil strach.
Bratr se po něm neotočil. „Přijdu!“ Hrot meče mu zasáhl stehno. Nepadl, nezpomalil. Víc Rogan neviděl. Byl venku před hradem na nádvoří. Všude hořelo, zděšení lidé ve zmatku běhali sem a tam. Zvedal se prudký vítr, na zem dopadly první velké kapky deště, v dálce zahřmělo.
Rychle k lodím, rychle. Primo spěchal, do cesty se jim občas někdo postavil, ale nikdo nedokázal klást dostatečný odpor. Rogan se musel stále otáčet, Havraní hrad už hořel celý. Živý oheň ho zachvátil během tak krátké doby. Stahoval k sobě ostatní plameny, jakmile se jich dotknul proměnil je v sebe a hnal se dál v nadšení ze své velikosti.
Lodě uháněly jezerem k bezpečí druhého břehu. Rogan otočen k Pansu vstával a snažil se zahlédnout bratra. „Sedni si!“ Primo jej strhl za kabát zpátky do loďky.
„Kde je?“
„Určitě blízko.“
„Nevidím ho.“
„Proč bys měl.“
Dorazili na mělčinu. Talionis jim pomáhala na souš. Rogan stál pořád ještě po kolena ve vodě a nemohl odtrhnout oči od hořícího města. Zapomněl na nebezpečí, zapomněl na Caesara, zapomněl na svět. Hoř, jen hoř!
Caesar vyběhl z hradu. Strach vojáků z ohně, který jim v chodbách začal uzavírat možnost k úniku je donutil dát se na marný útěk. Cítil bolest z rány na noze, která mu odebírala síly, popáleniny, kterým se v hořícím hradě už nedokázal vyhnout. Prosmýknul se dírou v hradbách a hnal se k jezeru, věděl, že lodě jsou pryč. V běhu zahazoval vše, zbraně, železné chrániče, koženou zbroj. Už byl ve vodě, oheň cítil kousek za sebou, pronásledoval ho. Ponořil se do chladné vody, spásy před žárem. Silné paže začaly ukrajovat metry vzdálenosti.
Krátce se otočil a ke své hrůze viděl, že hoří voda. Z nebe už padaly proudy deště, obrovské těžké kapky ho bily do obličeje, obloha byla bílá hlomozícími blesky. A za ním uháněl Živý oheň. Snažil se zrychlit. Déšť, vítr, ledová voda i zranění mu braly síly. Cítil to, jestli oheň nezpomalí, neunikne.
Na příliš pomalu se přibližujícím břehu stáli přátelé. Viděl jejich siluety.
Oheň ho dohnal. Jakoby měl skutečně vlastní vůli. Obklopil ho. Donutil zastavit. Hořelo všude, jen malý kruh vody kolem Caesara zůstával čistý. Zatím. Voda začínala být horká. Caesar se rozhlížel kolem, chvíle smíření, věděl, že je na konci.
Přes závoj plamenů a hustého deště se snažil zahlédnout bratra. Ujistit se, že je v pořádku. Že je v bezpečí. Nebyl si jistý. Doufal. Oheň se k němu pomalu přibližoval. Vzduch pálil. Déšť bičující hladinu se změnil v padající žhavé jiskry. Žár byl už nesnesitelný. Kolem nebyl žádný vzduch. Caesar se snažil zhluboka nadechnout. Ještě jednou se pořádně nadechnout. A Oheň v tom nádechu pronikl se zvrácenou radostí do jeho krku a plic. Chvíle nesnesitelné bolesti. Pak ho pohltil.
Hromy a blesky bušily do světa, jakoby ho chtěly rozbít na padrť. Skučící vítr ženoucí déšť plakal pro pyšného hraničáře. Slyšeli to. Všichni na břehu, slyšeli jak Bersie pláče. Pro zbytečně prolitou krev, pro Boargy, pro lid Pansu, pro Caesara.
Ve chvíli, kdy Oheň spálil Caesara, a Rogan se v náhlém procitnutí z tranzu v hrůze odvrátil, se plameny zastavily a pomalu se začaly stahovat zpátky k městu, které bude hořet ještě několik dni.
***
Lady ve své komnatě poslouchala ticho tmavé noci. V dlani svírala drobný oblý kámen blankytné barvy s jemnými stříbrnými žilkami. Caesar jej našel na cestě v Selbské zahradě. Říkal, že jej tam dali bohové Bersie pro potěchu jejích očí. Že je v něm zakletá krása Severních hor.
Silné náhlé bodnutí v hrudi jí vehnalo slzy do očí. Pevně sevřela kámen v pěsti. Nesnažila se zadržet tichý pláč, protože bolest, kterou náhle pocítila, musela ven. Hrdý Caesar se tentokrát ze své výpravy nevrátí.
AZ