Kdy vymýšlet příběh, než když není potřeba myslet na nic praktického. Já příběhy vymýšlím když někam jdu. Do práce, na nákup, nebo prostě jen tak. Cesta ubíhá, vytěsní se pracovní i rodinné starosti (s nimi občas i nákupní seznam), a při pohybu se mi prostě lépe myslí, víc to odsýpá. Vymýšlení příběhu na cestě má ovšem svá úskalí. V zamyšlení totiž zapomínám odbočovat. Jdu prostě rovně. Rovně a pak ještě kus rovně.
Ve chvílích procitnutí do reality zjišťuji, že jsem na naprosto neznámém místě, kam jsem rozhodně jít neměla v úmyslu. Poznávám tak nejrůznější zákoutí Prahy i jiných míst, kde se zrovna pohybuji. Díky bohu za navigaci. Dřív byly návraty mnohem dobrodružnější.
K mojí smůle, se ovšem krátce po nabrání správného kurzu opět zamyslím. Výsledek bývá kupodivu stejný. Jdu rovně. Někam.
A taky přejíždím stanice, kde mám vystoupit. Dokonce jsem dvakrát skončila, ke zděšení řidičů, i v tramvajovém depu. Se vztyčenou hlavou a výrazem, že se jedná o naprosto běžnou záležitost, opouštím středem prostor a snažím se nenápadně zjistit, kde jsem, a jak se dostanu k původně zamýšlenému cíli.
Pozitiva ovšem rozhodně převažují. Hodně toho nachodím a chůze je zdravá. Z plánované malé, maximálně pěti kilometrové, vycházky jsem schopna udělat dvaceti kilometrový výlet, bez patřičného zásobení vodou, či čímkoli dalším (a většinou se dostávám do míst, kde buď není vůbec nic, nebo se nedá platit kartou).
Poznám spoustu nových zajímavých míst, která bych normálně asi ani nehledala. Nenapadlo by mě, že existují. I když pak nevím kudy se tam v případě zájmu vrátit. Inspirace rozjíždí fantazii na plné obrátky a příběhy dostávají spád a formu. Za tu trocha nepohodlí rozhodně stojí.
Občas vymýšlení děje ve veřejném prostoru přináší nepohodlí nezúčastněnému okolí. Zjistila jsem, že podle toho, nad čím přemýšlím, se i patřičně tvářím. Na ostatní tak můžu někdy působit lehce vyšinutým dojmem.
Onehdá při jízdě v metru jsem dumala nad smrtí jedné ze svých oblíbených postav. Bylo mi jí hodně líto, ale prostě se nedalo nic dělat, její osud se naplnil. Naklonila se ke mně jedna starší paní, co stála kousek ode mne a s chápajícím výrazem pronesla. „Nebojte se, ono to bude zase dobré.“ Měla pravdu, dobré to pro tu postavu sice nebylo, ale ta pasáž v knize má skutečně sílu.
Napsat komentář