Gorgy pozoroval tmu za oknem. Za chvíli by mělo začít svítat, ale než se světlo prodere až do úzkých ulic Bolské čtvrti, bude to ještě chvíli trvat. Zazíval a promnul si unavené oči. Asi za dvě hodiny vstane Karla, aby začala připravovat kaši k snídani. Spousta kaše pro spoustu hladových krků.
Nad ránem bylo vždy nejhorší udržet oči otevřené, ale nakonec, dává pozor jen na bandu sirotků, není strážcem městského vězení, i když část z jeho svěřenců se do něj bezpochyby časem přesune. Z nastupující dřímoty ho probral zvláštní zvuk, vzdálený chorál rezonující všude kolem. Chorál nesoucí nezvyklé jméno, se silou osud. Pocítil chvění, nervozitu, po zádech mu přeběhl mráz. Co to je? Postavil se a rozhlédl kolem. Všude ticho a klid. Musel na chvíli usnout. Zdálo se mu to. Jenže svíravý pocit v hrudi zůstal. Už aby svítalo. Děti jdou dnes pomáhat na pole se zeleninou, bude mít klid se vyspat.
Posadil se. Ticho rozbilo krátké cinknutí zvonku u dveří. Byl jen jediný důvod, proč by někdo vzal za odraný špagát a nechal srdce zvonku udeřit o jeho stěny. Povzdechl si, vstal a vydal se ke dveřím. Otevřel, do tváře se mu opřel chladný vánek letního rána. První slabý sluneční svit rozbíjel noční tmu. Ulice byla prázdná a tichá. Sklonil pohled, na schodech leželo dítě. Novorozený chlapec, který mohl být na světě jen pár hodin. Neplakal, díval se na Gorgyho vzhůru, pozvedal ručky v nekoordinovaných pohybech dětí, které právě přišly na svět. Za ty roky, co pracoval v sirotčinci, zvedal ze schodů mnoho malých dětí, některé i takto mladičké, ale všechny byly zabaleny alespoň v kusu hadru, žádné nebylo nahé. Nikdy. Ani ta nejzoufalejší matka, která se vzdala svého dítěte, jej nepoložila na studený kámen jen tak.
Rychle si sundal halenu, sklonil se k dítěti, zabalil jej a zvedl do náruče. Zůstal stát na prahu a rozhlížel se znovu po ulici. Po chvíli se podíval na chlapce. Byl tak nezvykle tichý. Měl zvláštní šedé oči. Ještě nikdy neviděl novorozeně se šedýma očima. Bylo v nich něco znepokojujícího i uklidňujícího zároveň, něco, co určitě nebylo dětské. V těch očích byla zvláštní síla, poznání, tichá hrozba.
Všechno kolem se ozvalo znovu v neslyšném chorálu prostupujícím veškerý prostor. Gorgy k sobě přivinul chlapce těsněji. Pochopil. Slyšel hlas Bersie. Sama Země volala jméno toho dítěte.
***
Magnus Merdij kráčel v zamyšlení ke své laboratoři. Bersie mu poskytuje mnoho času a on ho nemíní marnit. Ovládnutí světa nevězí jen v tvrdých vojenských střetech rozhodnutých silnou a vycvičenou armádou, v diplomatických kličkách a vějířových tancích. Ne, pokud získaná vláda má být trvalá a stabilní, je potřeba ji podpořit věděním. V tom je skutečná síla a moc. Objevit principy ovládání samé podstaty živlů, stvořit ničivou sílu, před kterou se všichni ve strachu padnou na kolena.
Jeho myšlenky přerušilo zvolání. „Otče!“
Otočil se, na tváři se mu objevil lehký úsměv. „Berberisi, co tu děláš?“
Berberis, třetí dítě, druhorozený syn. Od mala bystrý zvídavý chlapec, který se bezpochyby stane silným mužem, oporou rodu. Stejně jako Ursus a dvojčata je nadán Mocí, která se v něm pomalu začala vědomě probouzet.
„Nemáš teď hodiny jízdy?“
Chlapec sepjal ruce za zády, špičkou boty odkopl neviditelný kamínek. „Ne, měl bych šermovat.“ „A proč to neděláš?“
„Chtěl bych být s tebou v laboratoři.“
„Výcvik je důležitý, neměl bys ho zanedbávat.“
„Ursus se ho účastní víc jak za dva a má tam Falcona.“
„Falcon je ještě malý, není pro Ursa soupeřem.“
Berberis ztišil hlas. „Ani já ne.“ Zklamání v jeho hlase nešlo neslyšet.
„Málokdo pro Ursa je, ale to není důvod k tomu, že to vzdáš. To, že tě trhá na kusy medvěd neznamená, že jsi ovce.“ Udělal krok k chlapci. „A dokud stojíš a dýcháš, můžeš porazit i medvěda, i když jím nejsi.“
Chlapec mlčel, pohled upřený do země. „Dobře,“ Magnus vzal Berberise kolem ramen, „pojď se mnou do laboratoře.“
Berberis nedokázal zcela ovládnout nadšení. Jeho vášeň pro vědu a pokusy, opatrné objevování vlastní síly, byla pro Magnuse velkou radostí. Berberis miloval čas strávený s otcem na chemickými sloučeninami, jejich vzájemným působením. Vášeň pro chemii zdědila i Yurien, která ovšem, na rozdíl od Berberise, byla fascinována zejména destruktivní silou než úžasem nad fungováním světa.
***
Mladý voják v zaprášené uniformě pozoroval dění v lokálu. Jeho pronikavým šedým očím neušlo nic. Vnímal a cítil náladu mužů kolem, jejich touhu po vínu, sexu i rvačce. Lhostejnost, únavu a občas i odpor hospodských holek, maskující se za smích a vyzývavost.
„Tebe neznám.“ Jeden ze starších mužů se postavil nad vojáka. „Jsi tu novej?“ Lehce zavrtěl hlavou. „Jen tudy procházim.“
Muž si sednul. Mohlo mu být kolem padesáti, silné ruce, šedivějící vlasy smotaný do neupraveného copu. Trochu unavené oči, za kterýma byla zvědavost. „Kampak máš namířeno? Zdrhnul si?“
„Odsloužil jsem si svoje, a teď jdu do Selby.“
„Měl si štěstí, dostal ses z toho celej.“
Voják jen přikývnul.
„Spousta chlapů se vrátí bez nohy nebo ruky. Hodně se jich nevrátí vůbec.“
„V poli je to tvrdý.“
„To jo. Spousta jich i zmrzlo. Nebo jim chybí půlka ksichtu a nemůžou mezi lidi.“
„Taky jste sloužil?“
„No jo.“ V mužově hlase byla znát hrdost. „Byl jsem kopiník v Pátý legii.“ Napil se vína a zamával na hostinského pro další. „To už je doba.“
Ke stolu přišli další dva muži, oba okolo třiceti, v plný síle. „Hej, vojáku, kostky hraješ?“
Muž se na ně otočil. „Dej pokoj Herbe.“
„Ale no tak, třeba si rád zahraje.“
Voják se trochu usmál. „Zahraju si.“
Muž zakroutil hlavou a začal se zvedat, „Dej si na ně pozor, sou to šejdíři.“
Herb se po něm utrhl. „Jdi si po svym.“
Hra byla rychlá, voják se očividně dobře bavil. Vyhrával. Hodně. To začalo za krátkou chvíli oba dva další hráče rozčilovat.
Vojákovi padl další vysoký hod.
„Šmejde!“ Vyštěknul Herb, prudce se postavil. Rukou smetl ze stolu kostky i poháry s vínem. „Podvádíš!“
Na nohou byl už i druhý hráč, zaleskly se čepele nožů. Voják pořád ještě seděl, tvář kamennou, bez jakékoli emoce. Mlčel. Hospoda ztichla. Všechny zraky se upíraly k rodící se rvačce.
„Dám vám šanci schovat nože, a v klidu odejít od mýho stolu.“ Vojákův hlas byl ostrý, ledový, nesl jasnou hrozbu.
„Sráči.“ Herb prudce vrazil do stolu, s úmyslem přimáčknout vojáka ke stěně. Nepovedlo se. Vymrštil se s nečekanou rychlostí a přeskočil stůl. Zdálo se, že se kolem něj ztrácí světlo. I v jeho ruce se objevil nůž. Byl neuvěřitelně rychlý. Jako by byl jen míhajícím se stínem. Herb se teprve otáčel, když jeho spoluhráči projelo ostří nože stehnem. Drobný pohyb otáčející se čepel v ráně. S výkřikem padl na kolena, ruce přitisknuté ke stehnu.
To už byl stín u Herba, který po něm několikrát máchnul nožem. Byl rychlý, s nožem to uměl, ale ne dost. Ostatní se stačili sotva pohnout, když se voják ocitnul za ním. Levačku přitisknutou k Herbovu čelu tlačil hlavu k sobě a odkrýval krk, na který přitiskl ostří. Objevilo se několik kapek krve. „Dostali jste šanci to nechat bejt.“
Herb přerývavě dýchal, zdálo se, že usíná a propadá se do hluboké noční můry. Jeho kumpán, klečící na zemi, nevěřícně zíral na scénu před sebou.
„Nech ho, je to blbec.“ Muž, který se prve s vojákem bavil udělal krok dopředu. „Když ho podřízneš, bude chybět na poli a možná pár dalších chlapů, co se hned po tom, na tebe vrhnou.“
Vojákovy šedé oči probodávaly každého v místnosti. Viděly strach, ale i odhodlání rvát se na nože, když to bude nutné. A také únavu, která se všem vkrádala do hlavy. Únavu, kterou na ně seslal.
Posunul ostří z Herbova krku na jeho tvář.
„Aby si pamatoval, že špatná hra se nesrovná kudlou.“ Špička nože přejela po tváři a otvírala za sebou šklebící se ránu. Voják uvolnil sevření a Herb se v omámení sesunul na zem.
V lokále bylo naprostý ticho, když voják vycházel ven, nikdo se ani nepohnul.
***
Z kamenné misky vyšlehl oslňující bílý plamen. Berberis nadšeně pozoroval barvu, velikost, cítil žár, který oheň vytvořil. „Ovládnout oheň by přineslo velkou výhodu. Oheň je nejsilnější z živlů. Jediný, kterého se nemůžeme dotknout, aniž by nás zranil.“
„Přijdeme na to.“ Berberis si zapisoval poznámky do sešitu. Jeho otec ho pozoroval. Byl na něj tak hrdý. Už přestává být dítětem, pomalu se z něj začíná stávat muž. Bude to ještě pár let trvat, ale bude silný, a velmi velmi chytrý. Magnus se v něm viděl. Berberisovu bystrost a nadšení pro poznání, vědu a zkoumání Moci Bersie nedokázalo překonat žádné z dalších dětí.
Magnus pohlédl z okna. Už byla tma. „Pro dnešek bylo učení dost. Budeme pokračovat zítra odpoledne.“
„Mohl bych hned ráno.“
„Ráno máš trénink.“
„Nebaví mě máchat kolem sebe mečem a zvedat těžká závaží.“
„I to patří k povinnosti. Překonáš nepohodlí, zocelí tě to.“
Pečlivě uklidili všechny pomůcky i zápisky. Málokdo by jim rozuměl, ale přece. Důvěra je nebezpečná, lehkomyslnost ještě víc. Magnus už viděl na Berberisovi únavu. Nebylo se co divit, opakované zkoušení ovládání Moci, donutit ji, aby z vyvoleného nevycházela ve spontánních neovladatelných vlnách v návalu emocí bylo těžké a vysilující. Za okny se ozvalo volání dravého fénixe. Varování. Magnus se obrátil a pohled upíral do houstnoucí tmy. Co se děje? Možná jen neklidný sen, hrdého dravce.
Vyšli z laboratoře a vydali se chodbou osvětlenou pochodněmi do jídelny. Z dálky se ozýval hluk připomínající boj. Nové dravčí volání. Magnus se zastavil. „Co to je?“
Berberis pokrčil rameny. „Možná Ursus zase týrá Falcona.“
„Nemyslím.“
To už byl slyšet i ženský křik. Magnus se chtěl rozběhnout chodbou, když se na jejím konci objevil kapitán stráží Serval v doprovodu deseti vojáků. Okamžitě jak viděl oba Merdije volal. „Pane! Pane došlo k přepadení, rychle!“
Magnus se s Berberisem rozběhli k vojákům. Během chvilky byli v bezpečí jejich středu. Magnus se obrátil k Servalovi. „Příteli, jsou všichni v pořádku? Kdo?“
Kapitán se k němu otočil. „Žel nejsou. A ptáte-li se kdo,“ jeho meč se vnořil do Magnusova těla, „pak vězte, že já.“
Magnus uslyšel Berberisův bolestný křik, prudká bolest v břiše jej ochromovala. Udeřil Mocí, smetl k zemi útočící vojáky. Uchopil meč, který jednomu z nich vypadl z ruky. Levou ruku si tiskl k ráně. „Berberisi!“ Vykryl Servalův tvrdý útok. „Berberisi!“ Byl nucen ustupovat. Na další silný úder Mocí mu nezbývaly síly. Zvládl jen na okamžik zpomalit, vrátit o půl kroku zpět dotírající vrahy. Nevydrží dlouho, byl příliš ochromen zraněním, zaskočen zradou.
Z konce chodby se ozval vzteklý řev, zarývající se hluboko do uší, který zmrazil všechny v pohybu. Krátké otočení. Vyčerpaný Magnus klesl na kolena. „Ursi.“ Tiché zašeptání naděje i strachu. Jeho nejstarší syn se vřítil mezi útočníky. Ozbrojen mečem a dýkou stál nad svým otcem připraven zemřít, než by ustoupil.
Magnusovi před očima houstla mlha, třískot ocele a křik bojujících k němu zaznívaly stále z větší dálky až zcela utichl.
***
Voják se procházel rušnými ulicemi Selby. Městem se, jak morová nákaza, šířila zpráva o útoku na Dravčí knížata a čím déle žila, tím byla tragičtější. Od chabého pokusu o zabití Magnuse Merdije šíleným vrahem, až po vybití celého rodu tajemnými bojovníky z Cedarie.
Zastavil se, je čas najít hospodu s dobrým jídlem. Prudce sáhl pravačkou za sebe a pevně chytil za zápěstí chlapce, který se mu pokoušel ukradnout peníze z kapsy. Přitáhnul ho před sebe. Kluk se snažil osvobodit ruku z drtícího sevření. Měl strach. Voják ho chvíli upřeně pozoroval. „Nauč se, koho obrat a komu se zdaleka vyhnout. Jinak skončíš brzy a špatně.“
Uvolnil prsty a kluk se okamžitě rozběhl pryč. Voják se napřímil a zamířil k jedné z vyhlédnutých hospod. Byl na místě věděl to. Události minulé noci byly jasným signálem. Země šeptá, že má být připraven. Zde, připraven, až bude povolán, aby se ujal úkolu, pro který byl stvořen.
***
Magnus Merdij odpočíval na lůžku. Bolest z utržených zranění mírnila síla léků z horských bylin. Bolest, kterou cítil v duši, se ale léky zmírnit nedala. Plán zrádců nevyšel, Ursus byl těžce zraněn, ve vytrvalé péči své matky se ale rychle zotavoval. Dvojčata se dokázala včas schovat v jedné ze svých skrýší, která si odmala budovala po celém hradě, a kterými doháněla často Magnuce i Procellu k šílenství.
Lady Procella dokázala za podpory vojáků, kteří se nenechali strhnout ke zradě ubránit sebe i Columbu, Perticku a Falcona. Drobné šrámy, které utržili se zhojí dříve, než se slehne hlína nad čerstvým hrobem. Byla to náklonnost vojáků k Ursovi, jeho vnitřní bojovná síla, která ho předurčovala k vedení legií. Cítili to, a šli za ním, za mladičkým bojovníkem se zvířecí divokou Mocí.
Ale přestátá zrada připravila Magnuse o mnoho. Jak by mohl ještě někdy někomu věřit. Serval byl víc než kapitán stráží, excelentní legionář. Byl přítel. Magnus ho nazýval přítelem. A byla to čepel Servalova meče, která se vnořila hluboko do Magnusova života. Jak může uprostřed nejistoty, ve které neví, ke komu se může obrátit zády, ochránit svou ženu, své děti.
Nedokázal to. Přes všechnu sílu a moc, kterou mu Bersie poskytla, to nedokázal. V návalu zoufalství si přitiskl ruce k tváří. Berberis. Jeho milovaný nadaný Berberis, jehož mladé tělo odpočívá ve studené hrobce. Zranění byla příliš vážná, zemřel, ještě než skončil boj.
Magnus Merdij v záchvatech horečky proklínal berské bohy, křičel Berberisovo jméno, se kterým se neslo víc než jen bolest po ztrátě syna.
Volání.
Volání k těm, kteří dokážou slyšet výzvu Moci. K těm, kteří nezradí. Duše, které se zrodí pro ochranu Severu, pro ochranu rodu. Bez zájmu o vlastní prospěch, moc a bohatství.
***
Voják se posadil na posteli. Zaposlouchal se do nočního šumu města. Poznal to. Je čas. Bersie nese k jeho uším výzvu, šeptá jeho jméno. Šeptá, že nastal čas činu, ke kterému byl stvořen. Konečně věděl, bylo to jako se na hraně srázu konečně otočit čelem k propasti, o které celou dobu víte, že tam je, ale nikdy jste do ní ještě nepohlédli. Nepoznali její hloubku a strmost. A nebyli si jistí, že dokážete vzlétnout nad ní.
***
Magnus odpočíval v zahradě na dohled rodinné hrobky. Přestože bylo pozdní jaro, svět byl šedý, studený a prázdný. Odmítl doprovod své ženy, stráží, kohokoli. Nechce kolem sebe nikoho. Každý může zradit. Každý. Ví to. Neexistuje nikdo, o koho by se teď mohl s důvěrou opřít. Ursus mu možná zachránil život, ale také poznal jeho slabost, viděl jej padnout. To může být pro mladého ctižádostivého muže znamením k postupu v hierarchii.
Zvláštní pocit ho přiměl otočit se. Za ním stál muž. Mohlo mu být tak pět a dvacet let, hnědé vlasy pevně stažené v týlu. Místo plnovousu jen několikadenní strniště vousů. Na sobě opotřebovanou legionářskou uniformu, jejíž vzhled svědčil o tom, že už v legiích neslouží.
Co ale Magnuse zaujalo nejvíce, byly vojákovi oči. Oči v barvě šedého kovu, za kterými bylo skryté vědění, byla v nich celá Bersie.
Magnus z něj necítil hrozbu, nepocítil strach z neznámého vetřelce. Vnímal jeho vnitřní sílu, schopnosti, odhodlání. A víc.
„Kdo jsi?“
Ta otázka byla zbytečná, protože to věděl.
Voják před Magnusem poklekl na koleno. „Přišel jsem za vaším voláním. Pokládám vám svůj život a osud k nohám. Přišel jsem vám přísahat věrnost, kterou nelze zlomit. Jsem Prvním a v mých stopách přijdou další.“
Magnus při těch slovech pocítil neskonalou úlevu, pocit naprostého bezpečí. Ten muž je První Věrný, přišel přísahat svou oddanost rodu a krvi. Složit slib, jehož porušení by znamenalo okamžitou smrt z vůle Země.
Přistoupil k němu a dlaní se dotkl jeho hlavy. „Jak se jmenuješ.“ Magnus si nebyl jist, zda ta slova vyřkl voják, nebo je zašeptala sama Bersie.
„Primo Terrenius Memoriam.“
AZ