Musim říct, že bejt u sapéru byla velká dřina, A nezřídka dost nudná dřina. Už druhej den jsme čistili rozsáhlou plochu návrší pro stavbu opěrnýho tábora a jeden z hustě zarostlých svahů, kde bude přístupová cesta. Bylo tu spoustu starejch obrovskejch pařezů, popadanejch stromů a všechno bylo zarostlý hustym trnitym křovím, který se nechtělo dát lacino. Ruce i nohy jsem měl už celý rozdrápaný a rozbodaný, záda mě bolely, jak jsem musel bejt pořád ohnutej a ještě k tomu bylo teď v létě až nesnesitelný horko. Pot ze mě jen lil. Nebyli jsme ještě ani ve třetině práce. Pak bude nutný začít budovat cestu a základy opevnění a baráků.
„Hej! Bobe!“ Zavolal jsem na dopola svlečenýho dříče. Narovnal se a podíval se po mně, velkou sapérskou sekeru v rukách. „Co?“
„Je to strašná práce. Měli bysme to nějak zrychlit a zjednodušit.“
„A jak by sis to představoval?“
„Mohlo by to třeba docela dobře hořet.“
Bob se mimoděk protáhnul v zádech. „Já ti nevim. Corvus jasně řek, jak a co dělat. A o zapalování určitě neřikal nic. Tohle není suchá tráva.“
„Ale prosim tě, Corvus by z nás sedřel kůži. Sem si jistej, že moc dobře ví, že kdyby se to zapálilo, je to hotový raz dva. Jenže to by nás tady nemoh tejrat tim vodpornym křovim.“
Náš rozhovor zatím zaznamenal Krasko a ještě pár dalších sapérů. Kraska to zaujalo výrazně víc, než Boba. Chápal jsem to, nekácel s námi duby. Taky vypadal výrazně zmoženějc než Bob. „Jak bys to udělal?“
„Jednoduše.“ Otočil jsem se k nadšenějšímu posluchači. „Bysme tam rozlili trochu něčeho na rozhoření a pak už to půjde samo. Až to dojde na konec návrší, tak se oheň sám uhasí, protože tam se už nemá čím dál živit. Les je moc daleko. A nefouká, takže se k němu nedostane.“
„To, nezní úplně špatně.“ Kraskovi se ten nápad líbil. I ostatní se začali souhlasně přidávat.
„Já nevim, jestli si to, Rufe, pamatuješ. Ale jednou když si taky urychloval a usnadňoval práci, spadnul na nás docela dost velkej strom.“
Znechuceně jsem ho odmávnul rukou. „Sím tě. To byly neočekávaný komplikace. A je to už docela dávno.“ Zamyslel jsem se. „Určitě skoro rok. A hlavně, tady nemá co padat a nebude nic bouchat.“
Bob si povzdechnul a očima bedlivě prohlížel porost, kterej na nás čekal. „Co přesně tam chceš dát? Slivcovou vodu?“
Takže o tom přemýšlí, skvěle. „Jo, správně, slivcovou vodu.“
„Nejsem si jistej, že to nepřeskočí dál,“ Očima odhadoval vzdálenost porostu od lesa. „Bude to hořet hodně.“
„Tak to ještě trochu pojistíme. Pořád míň práce, než to klučit celý.“
Krasko byl taky zamyšlenej. „Nebude to přece jen moc? Možná by to stačilo jen normálně zapálit.“
„Ale ne, musí se to pořádně rozhořet, jinak nám to chcípne.“
Nikdo už neprotestoval, tak jsem se ujal vedení. „Dobrá, takže já jdu připravit slivcovou vodu a vy zatím támhle a támhle,“ mával jsem rukou v kýženym směru, „zkontrolujte, jestli se tam oheň nebude šířit dál a když tak to tam trochu přikopnete, aby se to zastavilo. Nejspíš to tam stejně nedojde najednou a budeme zapalovat víckrát.“
Všechny potřebný věci jsem měl v nedalekym bivaku. Za poměrně krátkou dobu jsem se vrátil s lahví plnou nažloutlý tekutiny. Pečlivě jsem zkontroloval oddělení křovisek určených ke zničení od ostatního porostu. Bylo to dobrý.
Z jedný strany jsem začal polejvat křoví a pod ním skrytý pařezy. Stačilo jen trochu, nesmí se to přehnat, protože hoří hodně dobře. Ještě než jsem vzal do ruky zápalky, všechno jsem ještě jednou zkontroloval. Tohle bude zábava a ještě nám to hodně pomůže. Škrtnul jsem a přiblížil plamínek k mokrejm větvičkám. Měl jsem pocit, že se úplně rozjásal radostí, přeskočil na větvičky a okamžitě probudil další ohýnky. Nadšeně rostly, hladově se zakusovaly do další a další potravy a během okamžiku už byla přední část návrší v jednom plameni. Nedokázal jsem odtrhnout oči. Hoř, hoř! Přidal, rostl a mohutněl. Za mnou se ozvalo nadšení, funguje to. Poodstoupil jsme, protože žár začínal být moc velkej. Jen hoř!
Oheň se šířil rychle všemi směry. Na jedný straně dorazil už na konec křoví. Jak jsem čekal, v tomhle směru se přestal šířit a pokračoval k dalším přístupným keřům. S jistou mírou pýchy jsem pozoroval tančící plameny, který bez problémů čistily prostor přesně podle mýho přání a představ. Najednou jako by mi v hlavě zazvonilo. Koukej, co dokážu! V tu samou chvíli Krasko zaklel a ukazoval směrem k lesu.
Několik stromů už hořelo, z lesní půdy se zvedal dým a vyskakovaly nový ohýnky, který hledaly, co strávit.
„Do prdele! Rufusi!“ Neohlídnul jsem se po Bobovi. Nemohl jsem odtrhnout oči od hořícího lesa. „Šíří se to pod zemí, přes kořeny!“
To by ale neměl, ne tady. Ale šířil. To ne, to ne! Přestaň, DOST!
Trhni si.
Smál se mi, ten oheň se mi vysmíval.
Z ochromení mě probral Bobův křik. „Rychle, hněte se, musíme to zastavit!“
Než jsme se k lesu dostali, hořel už stejně jako návrší. Bylo nutný oheň předehnat a zarazit plameny nad zemí i pod ní. Jenže se to moc nedařilo. Navíc se začal šířit i dalšíma směrama. Prostě najednou všude hořelo. Bylo jasný, že to nezvládneme. Už se stmívalo, když jsme se museli stáhnout zpátky. V tom žáru se dýl nedalo vydržet a bylo už naprosto jasný, že tohle neuhasíme.
Byli jsme zpátky na návrší, který už bylo jen jedno velký požářiště. Za to hořelo všechno kolem. Všechno. Byli jsme popálení, někteří docela hodně. Začal jsem dělat to jediný, co bylo možný. Naše věci jako zázrakem unikly ohni. Vyndal jsem svoje ranhojičský vybavení a začal ošetřovat zraněný. Nikdo nemluvil. Všichni mlčky posedávali, upíjeli vodu a s neskrývanou dávkou pocitu marnosti a strachu pozorovali nespoutaný plameny živící se krajinou. V dálce za hukotem požáru začaly bejt slyšet hlasy. Sice nebylo rozumět, ale nepochyboval jsem o tom, že je to další skupina sapérů, možná ještě s částí legionářů, a pod velením Corvuse a dalších se snaží zkrotit živel z druhý strany. Netěšil jsem se, až se sem dostanou.
Klečel jsem před Bobem a čistil mu spáleniny na dlaních a předloktích. Přišel o značnou část svýho mohutnýho vousu, o něco vlasů a skoro o všechny chlupy na rukou a prsou. Jako všichni ostatní byl celej černej od sazí. Díval se na mě a jeho oči mě úplně probodávaly. „Víš, Rufe,“ nevzhlídnul jsem od práce, „myslim, že tě nesnášim.“ Neřekl jsem nic. Zarytě jsem koukal na jeho popálený ruce a snažil se rány co nejlíp vyčistit a ošetřit, aby se rychle zahojily.
Zůstali jsme na spálenym návrší celou noc a pozorovali vzdalující se požár, kterej se z druhý strany očividně dařilo dostat pod kontrolu. Všichni mlčeli, ozývaly se jen prudký záchvaty kašle. Zapálit obvyklý noční oheň nikoho ani nenapadlo. Když svítalo, lesy pořád ještě hořely, ale ne už tak divoce. Seděl jsem trochu stranou od ostatních a pozoroval svoje holeně, který pozbyly veškerou obvyklou srst. Najednou jsem v hrudi ucejtil ten studenej svíravej pocit. Bylo mi jasný, že nade mnou stojí, ale nechtělo se mi zvednout hlavu. O to víc jsem se začal zabejvat zmizelýma chlupama z mejch nohou.
„Rufusi!“ Bodlákův ledově kovový hlas mě přece jen donutil vzhlídnout. Bylo jasný, že on i Decio, kterej stál za ním, se aktivně účastnili hašení lesa. Nad zlobou v Bodlákově tváři převládala únava, „Já ani nevím, jestli od tebe k tomuhle chci něco slyšet.“ V rezignovaném gestu rozhodil rukama kolem sebe. „Já prostě nemám slov.“ Napadlo mě se ohradit, jak může vědět, že za to můžu zrovna já, ale radši jsem znovu zabořil pohled do země. Ne, rozhodně nebudu Bodlákovi vůbec nic říkat. Obrátil se na o kus dál sedícího Boba s Kraskem. „Jak jste mu tohle mohli dovolit?“ Na jejich odpověď nečekal. Podíval se zpátky na mě. „Decio se ti podívá na popáleniny. Počítej s trestem, s tímhle tě před Corvusem rozhodně bránit nebudu.“ Znovu se otočil po ostatních. „Nikoho z vás.“ Povzdechnul si, otočil se a odcházel. „Tss, Ohňostrůjci.“ Rozhodně to neznělo jako ocenění zásluh.
Decio si přede mě kleknul a začal mi zvedat hlavu, aby se podíval, jak moc mám popálenej obličej. Trochu jsem cuknul, protože mi to nepřišlo nutný. Okamžitě jsem dostal docela silnej pohlavek, „Drž!“ Vlepil mi ještě jeden. „Blbče.“ I když jsem se vyhýbal jeho pohledu, bylo mi jasný, že mi vidí až do žaludku. „Zase se ti nechtělo ohýbat záda, co?“ Dal mi šanci něco říct, ale neměl jsem co. Trochu zmírnil tón hlasu. „Myslíš to dobře, ale nedomyslíš. Když tohle budeš dělat jen proto, že si línej, tak to nikdy nebude fungovat.“ Nejradši bych tu vůbec nebyl. „A ještě horší, že k tomu strhneš i ostatní. Není tu nikdo, kdo by tě hlídal.“ Napadlo mě, že by tady někdo takovej měl bejt. Jako by mě slyšel, nečekaně zostra na mě vyštěknul. „Prostě tu není!“ Pečlivě čistil popálená místa. Už zase se opanoval. „Přece víš, že se oheň může šířit i pod zemí.“ Pocit studu a trapnosti mi svíral krk. „No tak, Rufusi, víš to?“
„Hm, jo.“ Jen tak tak jsem to ze sebe vymáčknul. „Ale tady by neměl.“
„Hnal si ho kupředu. Na to bych vsadil poslední měďák.“ Chvíli mlčel. „Máš štěstí, že se nikomu nic vážnýho nestalo. Ten oheň se uhasí, lesem teče hodně vody a z jedný strany přechází do skal. Tam se zastaví a zbytek už ostatní skoro uhasili. Ale Bodlák tě předhodí Corvusovi a to tě bude bolet. Musíš sakra přemejšlet nad tím, co vyvádíš.“
Vstal. „Zkus převzít zodpovědnost. Za sebe i za ostatní. Jednou by si pro změnu mohl bejt ten, co má rozum.“ Na chvíli se zamyslel. Jeho hlas přešel v šepot, kterej možná ani neměl patřit mě. „Zbytečně se pak umírá v ohni a dýmu.“ Nechal mě tam a šel se kouknout na ostatní.
Měl pravdu. Sakra. Musím se sebou něco udělat. A ne proto, že dostanu holí. Musím to udělat, protože kvůli mě nesmí lidi hořet.