Otočil jsem se na Beatrice. „Musíte být velmi unavená. Jestli chcete, zůstanu u něj.“
„To je v pořádku, kdo jiný by měl bdít u nemocných dětí, než jejich matka.“ Sedla si do křesla u postele. Dívala se na spícího chlapce. „Je tak bezbranný.“ Chvíle zamyšlení. „Jací lidé mohou chtít ublížit malému dítěti.“ Podívala se na mě. „Co je to za lidi.“
Nechtěla slyšet odpověď, věděla to. Nahnula se a zlehka pohladila hochovi vlásky. „Stalo se něco Paulovi? Je v pořádku?“
Zaváhal jsem. Ví, že je Rex zraněný? Chtěl by, aby to jeho matka věděla? „Je v pořádku.“
Nevěřila mi. „A stalo se mu něco?“ Mateřský cit, je těžký obelhat, ale rozhodl jsem se. Kvůli ní. „Ne. Ty dvě rány naštěstí nebyly tak silné, všechny kosti v obličeji i nos zůstaly bez poškození.“
Lehce potřásla hlavou v záchvěvu vnitřního nesouhlasu. „Nevím jak utišit tu válku mezi nimi.“ Zadívala se znovu na spícího Julia. „Nevím jak uzdravit Paulovu duši.“ Mlčela a dívala se upřeně s hlubokou něhou a láskou na své nejmladší dítě. „Nedokážu to.“ Po chvilce ke mně zvedla oči. Lehce se dotkla mojí ruky. „Možná vy, …“ v očích jí zazářil okamžik naděje. „Dokázal byste vy uzdravit Paula?“
Věděl jsem co tím myslí. Uzdravit Rexe. Tak nerad jsem té ženě působil další bolest. „Je mi líto.“ V gestu útěchy jsem jí stisknul ruku. „Nedokážu uzdravit Paulovu duši. Nikdo to nedokáže.“
„Já vím.“ Zašeptala.