Dívenka se s našpuleným spodním rtíkem zarputile dívala do zdi. Ručky pevně založené na prsou. Matka k ni přišla a nahnula se k té uražené tvářičce.
„Tak už se nezlob. Pojď, pomůžeš mi míchat těsto.“
„Nechci.“ Na matku se odmítla podívat. „Ať ti pomohou bratři. Máš je beztak raději.“
Matka jí upravila pramen vlásku spadlý do mračícího se čela. „Myslíš, že mám tvé bratry raději než tebe?“
„Ano.“
„Ale není to pravda.“
Teď se děvčátko obrátilo proti své matce. „Jsi na ně hodnější. Dáváš jim víc.“
Matka přiklekla k děvčátku, jemně stiskla její úzká ramínka. „Víš, tvoji bratři skutečně dostávají víc, protože musí být silní. Protože je čeká válka.“
Pozorovala uražené oči své dcerky. „Ale ty dítě, ty musíš být ještě silnější. Proto dokážeš mít méně a pracovat tvrději.“
„Proč?“
Teď se v očích matky objevily slzy, které ale zůstaly uvězněné za řasami. „Protože ty budeš muset jednou poslat své vlastní děti bojovat.“
Dívenka přemýšlela nad těmi slovy. „A co když bych i já šla bojovat? Měla bych stejně jako bratři?“ Matka jemně zakroutila hlavou. „Ne dítě, pak bys musela být ještě silnější.“ Pevně ji objala a zašeptala.
„Protože pak budeš muset dokázat zabíjet děti jiných matek.“
AZ