Ano. Je to tady. Vincent se pokusil otočit hlavu doprava a zahlédnout … koho vlastně? Přihlížející publikum? Kněze? Nebo snad Kata? Sám nevěděl, prostě se snažil někoho zahlédnout. Bylo to snad poprvé, co cítil nejistotu. Cítil strach. Nikdo by to na něm nepoznal. Nepřipustil by to, ale nervózní byl. Najednou se mu do žil vlil oheň i led naráz. Nebolelo to. Bylo to zvláštní. Jen kratičký okamžik, než svět utichl, zhasl a zmizel. Poslední vzdálená ozvěna slov kněze.
Nechť tvá duše odpočívá v pokoji.
Na tváří cítil teplo, dotek jemného vánku. Co to je? Pomalu otevřel oči. Jemné paprsky slunce se mu opíraly do tváře, hřály. Pomalu se posadil. Něco je špatně. Byl na louce poseté drobnými kvítky. Vzduch voněl, uvědomil si, že slyší zpěv ptáků. Postavil se, podíval se na sebe. Modré džíny, černé triko. Jeho ruce nenesly ani náznak vpichů po jehlách nesoucích do žil smrtící látku.
Poprava se nepovedla? Proč ale není v nemocnici. Jak se sem dostal. Sám pro sebe pokrčil rameny. Je to vlastně jedno. Zhluboka se nedechl, v plicích ucítil čerstvý jarní vzduch. Je mu dobře. Nic ho nebolí. Vybral si směr a rozešel se. Trvalo to jen chvíli, narazil na cestu, která mířila k honosné vile.
„Vincente.“ Za zády se mu ozval melodický tichý hlas.
Prudce se otočil, připraven se porvat. Kus za ním stál muž. Světlé krátké vlasy, tmavý elegantní oblek. Vypadal klidně, vyrovnaně, možná trochu pobaveně.
Vincent se narovnal a mimoděk o kousek ustoupil. Na tom muži bylo něco znepokojivého. Něco, co nutilo Vincenta zůstat ve střehu s pocitem, že by stejně nic nemělo význam zkoušet. Sakra, on je přece někdo. On je Vincent Calvar Monte, jemu nenažene strach nějaký uhlazený chlapík. Založil si ruce na prsou a odplivnul na zem. „Co je?“
Muž se lehce usmíval. „Přišel jsem tě tady přivítat.“
„Jo? A kde je to vlastně tady.“
Muž lehce pokynu rukou v gestu obsahujícím prostor. „Tady, v posmrtném životě?“
Vincentovi přeběhl po zádech mráz. Muž měl v očích lehký nádech fialové barvy, v klopě špendlík s hlavičkou stylizovanou do podoby lidské lebky. Jeho klid byl znepokujující.
Vincent se ale rozhodl zachovat klid. „Tohle je posmrtný život?“
„Ano.“
„Takže jsem zemřel a přišel na tohle místo?“
„Přesně tak. Tvá poprava byla úspěšná.“ Muž udělal krok k blíž. Jeho hlas byl tichý a přesto rezonoval v kostech. „Zemřel jsi a přišel si sem, abys dostal vše, co ti za tvé skutky náleží.“
„Kdo jsi. Bůh?“
Muž trochu pobaveně zakroutil hlavou. „Ne, Vincente, já nejsem Bůh. Jsem Vigilae. Jsem tu, aby tě uvedl na toto místo, kde strávíš Věčnost, a splnil ti takřka každé tvé přání.“
Vincent pozvedl překvapeně obočí. „Ty mi splníš každý moje přání?“
„Takřka každé. Ano.“
Vincent se najednou rozesmál. Smál se dlouho a hlasitě. „No to mě poser.“ Smál se, až ho bolelo břicho. „Všechny ty kecy kněze a dalších jak shořím v pekle.“ Smíchy mu tekly slzy z očí. „A já jsem v ráji! Rozkuchal jsem skoro třicet ženskejch a jsem v ráji!“
Vigilae ho celou dobu jen tiše, s tím lehkým úsměvem na tváři, pozoroval. Konečně se Vincent trochu uklidnil. Plácl Vigilaa po rameni. „Tohle se povedlo. Všichni se můžou jít bodnout. Protože jsem si to sakra užil na zemi, a teď si to budu pořádně užívat tady.“ Rozhlídnul se kolem. „Tak jo, dal bych si určitě něco pořádnýho k jídlu, protože to, co jsem dostal jako poslední jídlo před popravou stálo za prd.“
Vigilae naznačil směr k vile. „Tam najdeš vše, co budeš chtít. Jídlo, pití, zábavu. Můžeš jít, kamkoli chceš, dělat cokoli se ti zlíbí.“
Vincent se znovu zasmál. Otočil se a zamířil k domu.
Byl jen kousek od domu, když zaslechl vzlykavý zvuk. Zastavil se a pozorně rozhlédl kolem. V blízkém ozdobném keři někdo byl. Šel se podívat. Někdo tam ležel. Člověk schoulený do sebe, rozedrané šaty potřísněné krví. Prsty křečovitě svírající vlastní vlasy, vzlykal. A prosil.
„Hej!“ Vincent do něj kopl. „Co tady vyvádíš.“
Žádná reakce. Jen další tichá pološílená slova. „Prosím. Prosím! Už dost.“
„Magor.“ Vincent se znechuceně obrátil a zamířil k domu. „Doufám, že takovejch tu není víc.“ Nezáleží na tom, později to s ním může vyřídit. Zjistí, jak to tu chodí a pak se ho zbaví.
Vešel do domu. Tohle byla opravdu nádhera. Přesně ten typ sídla, ve kterém chtěl od dětství žít. To, po čem toužil, a záviděl těm, kterým se to poštěstilo. Krása, lesk, bohatství. Procházel domem, obdivoval výzdobu, vybavení, obrovské měkké postele v ložnicích, drahé hebké povlečení. Mahagonové stoly, luxusní židle, broušené vázy. Vysoká francouzská okna, kterými pronikalo do všech prostor světlo. Nádhera.
Došel do jídelny. Obrovský stůl byl plný neodolatelného jídla. Maso, omáčky, zelenina, víno. Všechno na co jen pomyslel tady našel. Byl šťastný. Tohle se totiž vážně povedlo. Znovu se musel smát, když si vzpomněl na obličeje soudců, právníků a pozůstalých po jeho křehkých květinkách. Tváře plné bolesti, odporu, únavy a strachu. Oni se tam teď se svojí prázdnou spravedlností utápí ve smutku a vzpomínkách a on se má lépe než král.
Nacpal se tak, že mu bylo skoro špatně. Odpotácel se do jedné z ložnic. Ležel, cítil víno v hlavě. Chtělo by to ještě něco. „Hej! Ty! Chci pořádnou ženskou.“ Posadil se, jo, tohle mu chybí. „Chci dvě. Dvě pořádný ženský.“ Schválně, co všechno mu tedy splní.
Trvalo to jen okamžik, do ložnice vešly dvě dívky. Bruneta a blondýna. Na sobě měly jen krajkové spodní prádlo, podvazky, velmi sporé podprsenky a lodičky s vysokým podpatkem. Kleknul si, cítil jak se mu zrychlil tep, tělo mu zaplavilo vzrušení. Lačně si začal rozepínat kalhoty. „Tak pojďte, holčičky.“
Seděl na kraji postele. V uších mu ještě dozníval ženský křik. Trochu se pro sebe ušklíbl. Tak tohle bylo vážně něco. Letmo se podíval přes rameno. Tmavovláska byla nehybná, ruce rozhozené do stran. Její bledý obličej kontrastoval s rudou barvou pořád ještě se zvětšující skvrny na původně bílém oblečení. Připomínalo mu to rozvíjející se květ vlčího máku. Blondýna ještě slabě chroptěla, ale moc dobře věděl, že to nebude trvat dlouho.
Zvednul se, natáhl na sebe triko, džíny a vyšel z pokoje. Ještě jednou se krátce obrátil. Udělal to zase. Protože je to tak úžasný, protože po tom touží tolik, že se v tu chvíli nedokáže ovládnout, prostě to nejde.
Jak to probíhalo dřív věděl. Zbavit se těl, uklidit, nebo aspoň strašně rychle zmizet. Když ho pak chytili, věděl, že je konec. Jenže to si myslel tenkrát. Všichni si to mysleli, ale konec není. Co z toho bude tady. Bloumal po chodbách a přemýšlel. Má se zkusit ztratit? Cokoli uklízet a schovávat nemá význam. Nikdo, kromě něho tady není. V myšlenkách se znovu dostal před ložnici. Nahlédl dovnitř a zůstal překvapeně stát. Místnost byla čistá voňavá, uklizená. Nikde žádná těla, žádná krev. „Tohle je teda něco.“ Usmál se. „Splní mi všechna moje přání.“ Může si přát cokoli, může cokoli dělat, beztrestně. Bez následků. Jen pro svou potěchu a požitek. Nemůže to být lepší.
Spadlo z něj napětí a došlo mu, že se cítí dost unaveně. Zaslouží si pořádně se vyspat. Než začne další den, další nekonečná zábava.
Lehl si a zavřel oči.
Postel byla pohodlná, měkká, voněla.
Ale spánek nepřicházel.
Sakra, asi je z toho všeho moc rozhozený. Musí se uklidnit. Zvyknout si. Kdyby aspoň do ložnice nesvítilo to protivný světlo. Posadil se, zatáhne závěsy. Na oknech žádné nebyly. Vstal, půjde se projít. To mu udělá dobře, stejně se za chvíli musí začít stmívat.
Dostal se do lesíka, byl tu stín, ale i tak se slunce prodíralo skrze větve a listí stromů. Tady jich bylo víc. Skučících vzlykajících bláznů, zhroucených v podrostu, v tmavších místech. Jejich nářek byl čím dál víc slyšet. Vincent to už nevydržel. Nejbližšího zoufalce vytáhl za vlasy na cestu a začal do něj zběsile být pěstmi, kopal ho, mlátil, krev cákala kolem. Ani se nebránil. Přijímal rány a blábolil nesmysli.
Vincent už nemohl. Pustil ho, nechal ho být. Půjde zpátky a vyspí se. Do prdele, potřebuje spát! Podíval se k nebi. Jak to, že se nestmívá? Jak to, že je pořád takový světlo.
Došel zpátky do domu. Hledal alespoň jednu jedinou ložnici, kde by byly závěsy. Nikde nic. Snažil se zatemnit okno alespoň dekou, ubrusem, čímkoli, ale bez úspěchu. Všechno padalo dolů, světlo dál nemilosrdně svítilo dovnitř. Vyplňovalo celý prostor, útočilo na Vincentovy unavené oči.
Vzdal svoje marný počínání, padnul na postel. Je tak strašně vyčerpaný, že usne, ať tu světlo je nebo není. Musí usnout.
Nic.
„Hej! Ty šmejde! Chci spát!“
Hlava mu třeštila. Každé přání. Každé tvoje přání. Šepotalo mu v mysli. Chtěl spát.
Netoužil po ničem na světě víc, než po spánku.
Nepřicházel.
Seděl před domem, obličej v dlaních. Tělo se mu třáslo, v každém jeho kousku cítil neuvěřitelnou bolest. Zkoušel všechno. Nehnutě ležet se zavřenýma očima, opít se jako ještě nikdy, ukrýt se před světle pod přikrývkami a alespoň na krátký okamžik usnout.
Marně.
„Vincente.“
S námahou zvedl hlavu a zarudlé oči spočinuly na Vigilaeovi.
„Chci spát.“ Opuchlý jazyk se jen neochotně hýbal, rozpraskané okoralé rty nechtěly správně skládat hlásky k sobě. Kdy naposledy jedl nebo pil? Nezáleželo na tom. Chtěl spát. Jen spát.
Vigilae se pořád lehce usmíval. „Nemůžeš.“
„Jak to!“ Vincent se v návalu vzteku a zoufalství postavil na vratké nohy. „Jak to, že nemůžu. Říkal si, že mi splníš každý moje přání!“ Chytil Vigilaa za klopu. Skoro při tom upadl. „Takže si přeju spát! Rozumíš, ty sráči?!“
Vigilae ho chytil za zápěstí, stiskl jej, až zakřupaly kosti. Vincent zařval, rozevřel prsty a spadl na zem.
„Řekl jsem, že ti splním takřka každé přání.“
Přidřepl před Vincenta. Jeho klidná tvář s tím divným úsměvem najednou vypadal hrozivě. Nafialovělé oči se leskly radostí. „Můžeš cokoli si vzpomeneš. Jíst, pít. Můžeš vraždit. Ale nemůžeš spát.“ Narovnal se. „Až do skonání věků, Vincente.“ Poodstoupil o krok. „Už nikdy nemůžeš spát.“
Vincent se v náhlém prozření a hrůze vyškrábal na kolena. „Ne, to ne!“ Sepsal ruce k Vigilaemu. „To ne, Bože. To ne!“
Vigilae na něj hleděl s pohrdáním a odporem.
„Nejsem Bůh. Jsem Vigilae. Rozhodl jsem. Nezasloužíš spočinout v pokoji.“
Otočil se a nechal plačícího Vincenta křičet, vyhrožovat a prosit.
Ležel schoulený v křoví u cesty ve snaze schovat se před všudypřítomným sluncem. Nevěděl jak dlouho. Bolest, kterou cítil nedokázal popsat. Nekončící agónie. Zkusil se zabít, mockrát. Jenže, když jednou zemřete, nemůžete znovu. V hlavě měl jen bolest, lítost, zoufalství. Ani nevnímal, když do něj jednou za čas začal někdo kopat.
AZ