V hlavě mi vytanul obraz ohořelýho kabátu navlečenýho na panně ve starý pracovně. Smích mě přešel. Zase jsem cejtil ten jedovatej smrad. Krk mi svíral pocit viny. Bylo to jak políček do tváře, co bolel tisíckrát víc, než výprask, co jsem před chvílí dostal.
Do očí se mi draly slzy. Schoulil jsem se do sebe ještě víc a snažil se, aby nebylo slyšet vzlyky zoufalství. „Odpusť. Odpusť mi to.“
Držel jsem se vzadu, dvojčata byla blízko horních ochozů. A tady dole, tady to bylo Dukovo pole. Stál v první řadě připravených legionářů. I když byl ode mě dál, slyšel jsem, jak opakuje svoji mantru. Stejně jako před každým bojem.
„Stojím na hoře z kostí, pode mnou tečou potoky krve, všichni se skloní ve strachu a úctě. Všichni se přede mnou skloní. I BOZI SE SKLONÍ!“
Pak zaútočil. Boj byl krátký. Drtivá většina Fangovců shořela nebo byla roztrhaná před branou Strmenu a kolem ní. Zbytek zůstal v krvi těsně za branou. Padlo jich nejmíň dvě stě, na naší straně tentokrát nikdo.
Povedlo se mi to. Spálil jsem je na škvarek. Duke neměl moc práce. Byl jsem plný pýchy. Chvíli. „Tristane!“ podíval jsem se na Duka a pak směrem, kterým ukazoval. Celá pravá část vstupního sálu i přístup ke schodišti hořel. Nechápal jsem to. Když jsme sem dostávali sudy a vaky a další věci, muselo část hořlavin uniknout na podlahu, na schody. Branou ven jsme nemohli, bylo tam inferno, který se ale za chvíli rozpoutá i tady. V patrech jsou připravený další sudy a vaky ..... A speciální balíčky s hořlavinou.
„Běž nahoru! Nahoru k chodbě, dokud se dá dostat ke schodišti!“ Duke se mnou trhnul směrem ke schodům. Probral jsem se „Kam jdeš ty?“ Chtěl jsem, aby šel se mnou.
„Najdu dvojčata a přijdu. Dostaňte se do chodby. Projdete!“ Prudce mě od sebe odstrčil směrem ke schodišti. Do prvního patra jsme vyběhli společně, já se rozběhl vpravo, Duke spěchal k ochozu. Vojáci běželi za mnou. Oheň se ale po pevnosti šířil rychleji, než bych čekal. Byl tak divoký, že jsem ho nedokázal vůbec ovládnout. Ještě než jsme se dostali ke křižovatce, ozval se první výbuch. Vzápětí další dva. Pevnost se otřásla. Spustily se připravený sudy ve vyšších patrech. To ne, to sakra ne! Chodba se větvila, v běhu jsem zahnul vlevo, vyběhl po pár schodech a dal se znovu doleva. Musím být blízko. Už to musí být blízko. Jenže přede mnou byla malá místnost a nic dál. Musel jsem někde špatně zahnout. Měl jsem běžet vpravo. Ve zmatku jsem se otočil. Za mnou bylo snad dvacet vojáků. Nestačil jsem nic říct, nic udělat, někde strašně blízko nás to bouchlo. Ucítil jsem prudký náraz a zatmělo se mi před očima.
Když jsem se probral, skoro jsem se nemohl nadechnout. Zkusil jsem se pohnout, ale v pravý noze v obou rukách i hrudi mi projela šílená bolest, že jsem měl co dělat, abych neomdlel. Někde vlevo se ozýval šílený křik. Natočil jsem hlavu. Chodba byla plná popadaných vojáků, někteří byli ještě živí, ale byli na tom podobně jako já. Někteří hořeli. Zmocnilo se mě naprostý zděšený. A pak jsem si všiml toho mraku. Při zemi, pomalu, až líně se chodbou plížil nazelenalý kouř. Věděl jsem, co to je. Musela chytit i nádoba se směsí spectry. Jedovatá směs, která když hoří, vytváří dusivý kouř. Když se k vám dostane, zničí vám plíce, spálí kůži. Udusí vás. Ne dost rychle, abyste netrpěli, ne dost pomalu, abyste měli šanci se zachránit. Nedokázal jsem se pohnout. Smrtelný chrapot a kašlání legionářů nešlo přeslechnout. Pevně jsem zavřel oči, a čekal, až si pro mě dojde.
„Jako bych to neříkal.“
Otevřel jsem oči. Duke se ke mně skláněl. Přes pusu a nos měl uvázaný mokrý šátek. Rychle zjistil, jak na tom jsem. „Jen klid. Bude to dobrý, ale bude to bolet.“
Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo, ale byl jsem šťastný, že je tady. Protože teď už to bude v pořádku. Duke rychle šlehnul pohledem za sebe do chodby. Ta byla plná jedovatýho kouře. Všechny hlasy umírajících už utichly.
Duke si sundal šátek, prolil ho další vodou z čutory a zbytkem vody mi polil hlavu a část košile. Šátek mi uvázal kolem pusy a nosu tak pevně, že jsem se vlastně dusil.
„Bude to bolet.“ Shodil ze sebe vojenský kabát, nadzvedl mě, zabalil mě do něj, zvedl mě a přehodil si mě přes rameno. Křičel jsem. Řval jsem bolestí, ale přes šátek to nebylo moc slyšet. Rozběhl se. Neviděl jsem nic. Byl jsem zabalený v tom obrovském kabátu jak v kokonu. Cítil jsem horko kolem. Cítil jsem otřesy Dukova rychlého běhu. Určitě jsem chvílemi ztrácel vědomí, aby mě další bolest probrala zpátky. Nedokázal jsem odhadnout čas, nedokázal jsem odhadnout, kde asi jsme. Slyšel jsem, jak Duke čím dál víc kašle. Bojoval o každý nádech. Bylo to příšerný. Jako by zároveň zvracel.
Najednou přišel tvrdý náraz, shodil mě na zem. Na chvilku jsem zase ztratil vědomí. Konečně mě začal vymotávat z toho kabátu. Ne, to nebyl Duke. Byl to Carduus a Yurien. Odmotali mi šátek z obličeje a já se lačně nadechl nočního vlhkého vzduchu. Bylo to úžasný. Vtahoval jsem ho do popálených plic znovu a znovu, i když to sakra bolelo.
Po chvilce jsem stočil pohled ke Strmenu. Byl celý v plamenech. Do prdele. Tohle se nepovedlo, hodně. Duke mi to bude omílat ještě pěkně dlouho. Kde vlastně je. Oči mi sjely níž. Seděl na patách opřený o skálu blízko východu z chodby. Ruce volně složené v klíně. Hrdá ramena pokleslá. Kůže v obličeji se mu odlupovala, měl hodně popálenin. Zrak upíral někam daleko, kam já už nedokázal dohlédnout. Nedýchal. Nemohl dýchat, protože jeho plíce byly jako krvavá kaše na špinavý, propálený košili.
Nevím, jak dlouho jsem blouznil. Ale byl jsem si jistej, že jsem zpátky ve studený cele. Obraz mýho mrtvýho ochránce mi ale ještě pořád visel v hlavě. Nechtěl jsem už na to myslet. Nechtěl jsem už cejtit tu vinu, bolest a smutek. Věděl jsem, že tohle se stalo dávno.